Dlouho jsem si myslel, že vášeň Čechů a Slováků pro lední hokej (který tady, mimochodem, prakticky nikdo vůbec nezná) je něco nepřekonatelného. Ale to bylo jen do chvíle, než jsem poznal vztah obyvatel ostrova svatého Jiří ke sportu, který si sami vymysleli a který mnozí berou až přehnaně vážně.

Už jsem v životě viděl rodiny, které se rozhádaly kvůli práci, majetku, dětem, nebo dokonce politice. Ale držet týden tichou domácnost jen proto, že Liverpool porazil Arsenal? To jsem zažil poprvé až tady. Klubová příslušnost se zde dědí z generace na generaci, a ne vždy se vaše dcera provdá za fanouška toho "správného" týmu.

Stejně tak si nevyberete šéfa, který vám klidně naplánuje neplacené přesčasy jen proto, že máte na sobě tričko největšího rivala jeho milovaného mančaftu. Člověk bez znalosti místních poměrů může snadno narazit, pokud si těchto zvyklostí není vědom.

Na druhou stranu může být i dobrodružné, jak během sledování zápasu v typickém bristolském pubu dostanete ve vteřině facku od svalnatého číšníka, frustrovaného ze špatně odpískaného ofsajdu, nebo naopak vřelé objetí od obdařené servírky v euforii po gólu. To prostě k místní kultuře patří.

Premier League, nejvyšší soutěž s rozpočtem jako malý stát, svítí coby jasná hvězda v očích každého fanouška. Mnozí si rádi vezmou půjčku s šíleným úrokem, jen aby si mohli dovolit sportovní kanál se svou modlou. Obchody jsou přeplněné propagačními předměty, dresy, kopačkami, míči a vším, co s fotbalem jakkoli souvisí. Když supermarket vyhlásí "týden s fotbalem", lidé nakupují předražené limonády, chipsy, krekry i pomazánky s logem svého klubu, jen aby využili limitované akce.

Infrastruktura pro fotbal je samozřejmě špičková. Různé soukromé kluby, specializované školky, školy, akademie… zkrátka všechno pro rozvoj anglické kopané. Hřiště najdete na každém kroku. Na nich malí, rusovlasí caparti honí míč v dresech anglických velikánů, zatímco rodiče bedlivě sledují, jestli v jejich dítěti nedřímá aspoň špetka talentu.

Na výchovu malých fotbalistů se tu dbá s maximální pečlivostí. Z pohledu rodičů je to ale především továrna na sny. Přirovnal bych to k loterii - člověk s tiketem v ruce už přemýšlí, jestli to Ferrari, které si koupí, bude červené, nebo žluté, a jestli vila na Maledivách bude mít dvě, nebo tři patra. Stejně tak sní angličtí rodiče, když doprovázejí svou ratolest na první trénink.

Samostatnou kapitolou je pak anglický nároďák. Ano, ten nároďák, který nic nevyhrál od roku 1966! A ve vzduchu je to zatraceně znát dlouho před i během každého mezinárodního turnaje. Éterem všech rádií hraje slavná a chytlavá píseň It’s coming home, vlajky s křížem sv. Jiří vlají hrdě a vysoko, symboly se třemi lvy jsou náhle nalepeny na každé lavičce, zastávce autobusu i veřejných toaletách. A na každý zápas se totálně vyprázdní ulice, což zapříčiní, že celá země začne působit jako po nějaké apokalypse.

Albionský nároďák posléze většinou postupuje bez porážky až do vyřazovacích kol, kde tu dříve, tu později prohraje na penalty. Vlajky i symboly se pak zase rychle odklidí a mezi lidmi zavládne určitý druh apatie a frustrace, která trvá až do dalšího významnějšího turnaje. V mezičase je tedy zase prostor pro fotbal klubový. A tak pořád dokola…

Jak vidno, fotbal v Anglii tedy není jen hra - je to způsob života, který prostupuje každou vrstvu společnosti. Ať už jde o vášnivé debaty v hospodě po prohraném finále mistrovství světa nebo rodinné rozepře kvůli výsledkům Premier League či divoké sny o tom, že váš syn bude jednou hrát na Wembley za miliony liber… Fotbal je tady prostě všudypřítomný. A přestože může být občas složité tu posedlost pochopit, jedno je jisté: bez fotbalu by Anglie už asi nebyla Anglií.