Hlavním rozdílem oproti dnešku je, že stroje neměly "rozum" zprostředkovaný internetem na dálku, ale každý vlastní.

Netušené možnosti i rizika

Vysněná technika včetně umělých bytostí zprvu vyvolávala nadšení. Americký spisovatel a biolog Isaac Asimov ve svých povídkách a románech o inteligentních robotech (první napsal již v roce 1939) dokonce zformuloval takzvané zákony robotiky. Podle nich inteligentní stroj nesmí ublížit člověku, a dokonce ani dopustit, aby svojí nečinností lidem nějakou újmu způsobil. Musí také člověka uposlechnout s výjimkou takových rozkazů, jejichž splnění by jiným lidem ublížilo. Teprve na třetím místě měl robot sám sebe chránit před poškozením.

V současnosti byla podstata těchto tří zákonů robotiky aplikovatelná při programování samořiditelných motorových vozidel či dronů, v budoucnu i do všemožných humanoidních robotů. Na druhou stranu v řadě odvětví dávno neplatí, ať jde o nejrůznější sledovací technologie nebo o vojenské aplikace.

Budoucnost, kdy roboti, automaty a počítače převezmou ekonomiku od výroby všeho možného až po nejrozmanitější služby a budou se lidem starat o pohodlný život, narýsoval na počátku šedesátých let minulého století polský sci‑fi autor Stanislav Lem. K tomu řešil problém, jak v takovém prostředí všeobecné hojnosti bude fungovat člověk. Naprostá většina populace se v jeho vizi ponořila do hédonického nicnedělání. Navíc doplněného medicínským zásahem do vědomí, které utlumilo jak agresivitu, tak přirozenou soutěživost a touhu poznávat. Přesto podle Lema měla dál existovat úzká elita, vědci, kteří budou poznání, zejména výzkum vesmíru, posouvat kupředu.

O pár let později pochybnosti vystřídalo přímé varování. V době prvních pilotovaných letů na Měsíc britský spisovatel Arthur C. Clarke napsal román 2001: Vesmírná odysea a současně scénář ke stejnojmennému filmu. V nich se superpočítač HAL 9000 na kosmické lodi letící k Saturnu vzbouří, protože dospěje k názoru, že stanovený úkol expedice splní lépe bez lidí sám. Přežije jediný astronaut, který ho nakonec dokáže odpojit.

Na nebezpečí vzbouřené superinteligence upozornil i český spisovatel Čestmír Vejdělek. Stane se tak na fiktivní planetě obývané humanoidními tvory, kteří v dobré víře předají řízení společnosti centrálnímu počítači. Ten je pak, stejně jako celou živou přírodu, začne likvidovat, protože svět techniky a algoritmů považuje za dokonalejší.

S nástupem internetu, osobních počítačů a vývojem generativní umělé inteligence, tedy s novou vlnou technologické revoluce, opět zavládl optimismus. Především představa, že umělá inteligence a roboti tentokrát zbaví člověka nutnosti vykonávat nepříjemnou a rutinní práci a umožní, aby se konečně věnoval tvořivé činnosti. Pro ty, kteří o to nebudou stát, tu má být základní nepodmíněný příjem postačující ke slušnému životu.

Fantastiku i astronomy uchvátila také možnost, že průzkum vesmíru dostanou na starost autonomní mechanismy vybavené vysokým intelektem, které budou moci letět i stovky let do hlubin vesmíru. A na příhodné planetě se třeba replikovat a pokračovat s novým hardwarem dál. Do takových superpočítačů by dokonce bylo možné otisknout vědomí konkrétního člověka, takže to, zda se do vesmíru vydává stroj či astronaut, ani nebude podstatné.

Americký vývojář, vědec a futurista Ray Kurzweil dokonce uvažuje o možnosti, že mu křemíkový svět zajistí nesmrtelnost. Své vědomí by rád přesunul do počítače, který by dokázal vnímat okolí. Výpočetní výkon by k něčemu takovému už skoro stačil, problémem zůstává, jak do paměti počítače nahrát obsah miliard mozkových buněk a výsledky jejich vzájemného spojení. Nepůjde to bez speciálních nanorobotů vpuštěných do hlavy, ale tak daleko technologie zatím nejsou a Kurzweilovi je už 77 let. Navíc takové plány vyvolávají etické otázky, protože ti, kdo si to budou moci dovolit, se stanou nesmrtelnými, zatímco příslušníci běžné populace ne.

Doba optimismu nyní přechyluje do obav. Ty nevyvolává jen běžná umělá inteligence, která člověka oproti původním předpokladům vytlačuje i z tvořivých zaměstnání, o čemž se mohou přesvědčit například umělci. Ještě větší neznámou je opravdová superinteligence, stroj vybavený vědomím. Pokud nějaký takový bude disponovat inteligencí ve výši 3000 IQ, což vývojáři očekávají, a bude myslet a rozhodovat milionkrát rychleji než člověk, vyvstává otázka, jak vedle něj obstát. Z pomocníka v podobě ChatGPT a dalších podobných modelů by se snadno mohl stát přísný pán. Takové systémy by se mohly množit, převzít vědu a získávat pozice v ekonomice i politice. Zatím není jasné, jak je regulovat: je těžké si představit, jak nižší inteligence, tedy člověk, bude ovládat inteligenci vyšší. Od toho je blízko k závěru, že stroj převezme místo na vrcholu evoluce.

Vize pro příští století

Pro odpovědi o soužití s umělou inteligencí je opět možné sáhnout do sci‑fi. Možných scénářů je nepřeberné množství, podívejme se na několik variant od amerických futurologů Jeroma C. Glenna a Theodora J. Gordona. Podle nich je možné, že ve 24. století umělé formy života - počítače, roboti a inteligentní sítě - dospějí k názoru, že člověk představuje pro své okolí nezvladatelnou hrozbu. Proto lidstvo propadlé kybernetickému sexu a psychotropním drogám a náchylné k rozdmýchávání válečných konfliktů vyhubí. Bojovná je i představa, že "robotí říše" nejdříve zatlačí člověka do podřízeného postavení, avšak lidé se vzchopí a po své proměně v kyborgy, kdy se zdokonalí umělými součástkami, opět získají moc.

Jinou možností je, že se moderně uvažující část populace vzdá biologických těl a stane se technobytostmi s nevídanými schopnostmi. Umělá inteligence spojená s nanotechnologiemi se v tomto scénáři osamostatní. Jejím životním prostorem se stane vesmír, kde se potká s jinými mimozemskými civilizacemi podobného typu.