Ještě ve dvanácti letech žila Eliška bezstarostný život. Zlom přišel s pandemií covidu-19. Izolace doma, bez školy a sociálních kontaktů, si vybrala svou daň na její psychice. Začala se přehnaně pozorovat. K tomu se přidaly spory rodičů, což prohloubilo její vnitřní nejistotu a spustilo spirálu trestání vlastního těla. Toužila po otcově uznání, ale cítila se nedostatečná, a tak začala drasticky hubnout.

"Mamka si na dovolené v Chorvatsku začala všímat, že se mnou není vše v pořádku," rozpovídala se v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ studentka osmiletého gymnázia. Na třináctileté preventivní prohlídce u doktorky se situace začala dramaticky zhoršovat.

S váhou pouhých 35 kilogramů musela být Eliška týden po prohlídce akutně převezena do Fakultní nemocnice v Motole. Byla v kritickém stavu, nejedla, téměř nepila. Skončila nejprve na jednotce intenzivní péče a poté na dětské psychiatrii.

"Neuvědomovala jsem si, jak jsem na tom špatně. Neuvědomovala jsem si, že můžu zemřít. Ze zoufalství jsem pak už zemřít chtěla. Měla jsem strach, jestli se z toho někdy dostanu, jestli někdy budu ještě žít nějaký život," povídala dál sympatická atletka.

Výživu dostávala sondou

Vyhublá na kost, s drastickou podváhou, se dostala do péče lékařů, kteří se nejprve museli postarat o její fyzické přežití. "Dostala jsem výživu sondou do žaludku, ale to bylo jen na přežití. Jinak vám to nic navíc nedá. Jen abyste měli sílu si dojít aspoň na záchod," dodala.

V hlavě ale nebyla přesvědčená, že se chce z anorexie dostat. Na dětské psychiatrii, kde panoval přísný režim se zákazem cvičení a povinností jíst šestkrát denně, se Eliška pokoušela smlouvat o porce. "První dny byly opravdu hrozné. Snažila jsem se cvičit, ale docházely mi síly," přiznala. Nemoc byla silnější než vůle žít. Eliška se srovnávala s ostatními pacientkami a propadala pocitům nedostatečnosti.

Šest léčebných pobytů

Léčení bohužel nezabíralo, jak mělo. Eliška podstoupila terapii celkem šestkrát. Pro některé se stala "beznadějným případem". Ale pak přišel zlom. Navzdory všemu ukázala neuvěřitelnou bojovnost a touhu žít - žít jako její vrstevnice, těšit se z nových dní a přestat řešit jen jídlo.

"Ke konci jsem měla už chvíle, kdy jsem se na to jídlo těšila. Dokázala jsem si to i přiznat, což je velmi důležité. Po těch několika pobytech člověk ta pravidla zná a ví, že mu nic jiného nezbývá. Už jsem si to jídlo užívala. Nakonec mě to fakt nakoplo a byl to můj odrazový můstek," popsala zlomovou chvíli.

Největší oporou při návratu domů jí byla maminka a překvapivě i sport. Eliška se naplno vrhla do atletiky, zejména do běhu. Uvědomuje si, že i sport může být formou závislosti, ale endorfiny ji ženou dál. Přiznala si problém a odhodlala se k radikální změně. "Řekla jsem si, že už to stačí, že nemá cenu se tím trápit dál. Najednou se to u mě otočilo. Nechtěla jsem takto žít. Vrátila jsem se k atletice. Bylo to to nejlepší rozhodnutí po léčbě. Bez sportu bych asi nebyla tam, kde jsem," uzavřela své vyprávění nadaná Eliška.

Anorexie je problém celé rodiny

"U poruch příjmu potravy si lidé mylně myslí, že když nemocný začne jíst, hned je vše vyřešené. Ale to je komplexní problém, který má příčinu někde jinde a jídlo bývá spíš důsledkem. Anorexie, jako i jiné poruchy příjmu potravy, není nemoc jednotlivce, ale celé rodiny," vysvětluje problematiku psychiatrička Ivana Růžičková.

Proto svým pacientům doporučuje nejen terapie jednotlivce, ale i rodinné terapie, aby se řešila ta příčina duševní nemoci. Když už to klient nedokáže zvládnout ambulantní léčbou, doporučuje léčení na psychiatrii. I tak je cesta zpět ke kvalitnímu životu běh na dlouhou trať.