Jak se zrodil nápad, že už v 16 letech zkusíte přeplavat La Manche?

Zrodil se ve chvíli, kdy jsem trénovala s českými plavci, kteří plavali La Manche přede mnou, a v poměrně mladém věku jsem se s nimi v tréninku držela. Z toho pak vykrystalizovalo, že bych to už v nižším věku mohla zkusit také.

To jste neměla strach?

Asi ne. To je možná ta výhoda nižšího věku - nepřemýšlíte tolik o důsledcích a následcích. Skočila jsem do toho po hlavě a nebála jsem se toho.

Co je pro vás dnes nejsilnějším zážitkem z té akce ze začátku září 2010?

Uplynulo 15 let, už na to tak často nevzpomínám. (úsměv) Ale nejsilnější bylo asi setkání s tuleněm na konci. Když jsem doplavávala a vylezla jsem na ten kámen, tak místo abych se soustředila na pocit, že jsem to dokázala, viděla jsem, že na mě kouká tuleň, a začala jsem se hrozně bát. I proto jsem zpátky na loď plavala obrovským obloukem, abychom se ideálně nepotkali.

Tehdy jste se prý bála i ryb, je to pravda?

Dodneška se bojím, jsem strašný strašpytel. Ani když jsem na dovolené a měla bych si jít zaplavat sama, vůbec se mi nechce. Ráda plavu v přehradách a řekách, kde to znám, a ideálně s někým.

Jak to jde dohromady s kariérou dálkové plavkyně?

Nejvíc se bojím při tréninku, ale když přijde závod nebo takový pokus jako na La Manche, tak to ze mě opadne. Když jsem jednou plavala závod v Izraeli, proplaval pode mnou rejnok a taky jsem se nebála. Jen jsem to brala jako upozornění, že nesmím vypadnout z balíku a musím makat, abych zůstala s ostatními plavci.

Před 15 lety jste na pobřeží Francie bojovala se silným příbojem a rozhodčí by vám uznal, i kdybyste se ve vodě jen dotkla skalisek. Jenže vy jste neslyšela a škrábala jste se na zem. Takže to byl tehdy boj do poslední chvíle?

Ano, to teda byl. Ale myslím, že pocit suché půdy pod nohama bych si nenechala ujít. I kdyby to bylo ještě těžší, zkoušela bych to třeba doteď.

Hned poté jste se na lodi vracela na anglického Doveru a mořská nemoc vás zasáhla tak, že vám bylo ještě hůře než ve vodě.

To bylo. Vidíte, už si dobře vzpomínám. (úsměv) To nebyl dobrý zážitek. Lodivod spěchal na nějakou párty, hnal to zpátky, co to šlo. U mě se mezitím nakumulovala únava, vyčerpání, nevyspání. Byla jsem k mořské nemoci poněkud náchylnější.

Při pokusu přeplavat La Manche se čeká na vhodné podmínky. Ani vám to napoprvé hned nevyšlo, že?

Poprvé jsem se vůbec nedostala do vody. Funguje to tak, že si zarezervujete pokus v období nižších proudů, což bývá týden až deset dní. Jenže mně podmínky v tom okně nevyšly a nechtěli jsme s celou rodinou čekat v Doveru dalších několik týdnů. Vrátili jsme se domů a čekali na povel k přesunu. Je nutné říct, že přírodní podmínky ten pokus samozřejmě hrozně ovlivňují.

Zmínila jste lodivoda, který plavce na La Manche doprovází. Jak důležitá je tam jeho role?

Velice. Několik plavců se pokusilo vyplavat bez lodi a lodivoda, přičemž žádný se nikdy nevrátil. Vymýšlet něco takového je naprostá hloupost. Ten lodivod zná veškeré proudy, lépe než my suchozemští. Ví přesně, kdy máme být na jakém místě. Spočítá si přesně podle rychlosti, aby ho proudy dovezly tam, kde má být.

Vy jste kanál přeplavala za devět hodin a 22 minut. Kolik to bylo kilometrů?

Vyšlo to na 38,5 kilometru.

Od té doby jste toho na vodě zažila spoustu, ale byl tohle největší extrém ve vaší kariéře plavkyně?

Určitě to bylo nejdelší, pak už jsem nic delšího neplavala. Ale závodů na moři bylo více a často zmiňuju mistrovství světa v Jižní Koreji. Hlásili nám tam různé tajfuny, přesto nás nechali doplavat závod na 25 kilometrů. I když stáhli z vody záchranné čluny. (úsměv) Trenér mi na každé občerstvovačce sliboval, že to je poslední kolo a pak nás vytáhnou…

Takže to jste bojovala, aby vás proud neodnesl pryč?

Přesně, bylo to hrozně těžké. To byl asi první závod, v jehož průběhu jsem úplně zapomněla na to, že se závodí. Spíš jsem se soustředila na to, abych se dostala z vody. Jindy by při závodě MS nepřipadalo v úvahu, abych si plavala prsa, ale tady to jinak nešlo. Vyloženě jsem hledala bójku, abych věděla, kde se otočit.

Od loňského roku pracujete jako doktorka v pardubické porodnici. Stíháte se ještě věnovat plavání?

Přirozeně šlo na druhou kolej. Stále se snažím udržovat, ale už bych se nenazvala profesionálním plavcem. Spíš jsem plavec hobík a objevuju zdravotní efekt plavání. Když člověk stojí celý den na sále, pak je fakt rád, že si jde odpoledne zaplavat a protáhnout záda.

Do toho se otužujete a venku plavete i v zimě.

S tím jsem začala už někdy v sedmi letech. Obecně to mám tak, že každou sezonu stihnu více nebo méně závodů, ale nejvíc na stranu šlo bazénové plavání. A třeba minulý víkend jsem plavala 20 kilometrů na mistrovství republiky v Račicích, což jsem si nemyslela, že ještě budu schopná doplavat.

A jak to dopadlo?

Vyhrála jsem. (smích)

Právě vloni o Vánocích jste podesáté vyhrála tradiční Memoriál Alfréda Nikodéma v Praze a mluvila jste o tom, jak vás to bez obvyklých tréninkových dávek překvapuje.

Překvapuje mě to pořád a čekám, kdy tělo řekne dost. Kdy řekne, že už nemůže žít z těch kilometrů, co mám naplaváno z předchozích let. Ale je pravda, že jsme to s trenérem zkoušeli počítat a těch kilometrů je opravdu hodně - asi 31 tisíc za život. Chvilku potrvá, než to člověk ztratí.

Před lety jste mluvila o snu přeplavat La Manche na jeden zátah tam i zpět. Pořád to máte někde v hlavě?

Teďka ne, soustředím se přeci jen na tu nemocniční kariéru, tady mám takové klasické absolventské cíle. Dostat se co nejvíce do oboru, vědět co nejvíce, udělat kmenovou zkoušku, případně atestaci a na něco se specializovat. Třeba se k La Manche ještě někdy vrátím.

Říkala jste, že jedině úplně na konci sportovní kariéry. Protože si nemyslíte, že byste se z toho dokázala do konce života vzpamatovat.

(smích) Je to tak. Můj otec a trenér si dělali vždycky srandu z toho, že jsem jeden z mála plavců, kteří plavali přes La Manche a neukončili tím kariéru. Protože většinou to bývá natolik zničující zážitek, že bývá posledním, co se týče sportu. Já jsem to zatím vzala obráceně. Začala jsem tím a uvidíme, jestli tím třeba skončím ve dvojnásobném množství.

Povedlo se to už někomu z Čechů?

Žádná česká žena nepřeplavala La Manche tam i zpět. Z mužů to zvládl David Čech. Je to obrovská výzva pro kohokoliv.