Tereza a Jan opustili zaběhlé jistoty, pronajali svůj domov, starší děti vzali ze školy, dvouletá dvojčata posadili do sedaček, a vydali se na dobrodružnou jízdu po ekofarmách v Evropě. Začalo to nevinně, ale nakonec jim tenhle krok změnil život.

Navždy.

Vyrazili starým obytňákem - třicetiletým veteránem Fiat Ducato - přes Rakousko až do Španělska, kde je čekala dobrovolnická práce výměnou za ubytování a jídlo. "Prvních 14 dní jsme loupali cibuli a pomáhali se sklizní na biofarmě v Rakousku, která měla 130 hektarů. Kousek od hranic. Byl to pro nás úplně jiný způsob života než jsme znali doposud," vypráví Jan, hlava rodiny a dnes i stavitel obytných dodávek.

A co děti, když byli na cestách po celý rok? Ty měly domácí výuku, poznávaly svět z první ruky a rodiče nacházeli nový rytmus - pomalý a svobodný.

Rodina neměla záložní cestu, žádný plán B. Měli ale důležitý cíl: přejet Alpy než dorazí zima. Proč? Měli letní gumy na starém autě. Bez hypoték a závazků však neměli žádný jiný vnější tlak - byli flexibilní a odhodlaní. A pak s nadšením poznávali Portugalsko a především milované Španělsko.

Cílem jejich cesty a nového způsobu života nikdy nebyl únik od pořádné práce, jak by se mohlo někomu zdát. Naopak - chtěli pracovat, ale jinak. Jejich dobrovolničení za jídlo a střechu nad hlavou bylo začátkem nové etapy. Pak přišel covid, cestovat nešlo, a tak manželé koupili zatopený obytňák a pustili se do oprav. A ve stavění obytných aut se našli. Následovala tvorba obytných vestaveb do dodávek jejich známých, až se z toho postupně nastartovalo nové podnikání.

Dnes mají v Křinci u Nymburka dílnu a staví čtyři obytné dodávky ročně - na míru, s láskou a podle potřeb zákazníků.

Dodávky, zážitková půjčovna a bizarní požadavky

V Andalusii, kde díky cestování v obytňáku našli svůj druhý domov, si k tomu otevřeli půjčovnu obytných aut. "Nejsme ale klasická půjčovna. My lidem zprostředkováváme zážitky," vysvětluje Tereza. Klienti s nimi tráví hodiny na videohovorech, plánují cesty podle toho, jestli jedou na vinice nebo do zoo, s dětmi nebo ve dvou. "Auto je jen prostředek. My jim chceme ukázat to, co jsme sami objevili - že život může být úplně jiný," dodává pár.

Podnikání s dodávkami i obytňáky je pro ně srdcová záležitost. Nejde o objem, ale kvalitu, zážitky a rady, díky kterým se lidem cestujeme snáz. "Lidé si myslí, že potřebují obrovské auto, ale v létě stačí menší - jste pořád venku. V zimě naopak větší, protože večer se chcete schovat dovnitř. Nejen tohle se lidem snažím vysvětlit, ale radíme jim i v jiných věcech," říká Rychtařík - kutil, který se nezamiloval jen do své ženy a cestování, ale i do úpravy dodávek.

A jak by vypadal vysněný vůz těchto nomádů? Přáli by si Mercedes Vario. "Manželka si tam přeje kamínka. Jestli to vyjde, tak pojedeme autem, kterému se bude čoudit z komína. Prostě paráda. Nejenže to tedy postavím, ale budu to muset i zlegalizoval na STK," říká Jan se smíchem. 

Jeho žena však není jediná, kdo přišel s něčekaným požadavkem. Překvapit umí i zákazníci - třeba štukovanou omítkou do koupelny nebo specialitami pro domácí mazlíčky. "A to je to, co mě na mé práci baví. Hledat způsoby, jak zákazníkům plnit jejich sny a přitom jim umět nabídnout naše zkušenosti z cestování právě těmito auty," dodává Jan.

Mezi Českem a Andalusií

Rodina nyní tráví většinu roku v Česku, a to kvůli starším synům, kteří tady mají své životy a žít dlouhodobě v Andalusii jim už nevyhovuje. V létě se věnují výrobě vestaveb, v zimě půjčování aut ve Španělsku. "Zjišťujeme, že nám to vlastně vyhovuje - mít domov i práci na dvou místech," doplňuje dvojice, která dříve projížděla hlavně Španělskem několik měsíců v kuse.

Pro jejich děti je tenhle způsob života a cestování samozřejmostí. Nejmladší dvojčata v obytňácích vyrostla, zatímco nejstarší syn vypomáhá s prací na dodávkách a do Španělska už jezdí sám. Prostřední se už nemůže dočkat svých 18. narozenin - pak bude moct vyrazit na svůj první samostatný výlet dodávkou.  A v čem podle nich spočívá tajemství pohody na cestách? "Rozdělit si úkoly, respektovat svoje potřeby a potřeby ostatních. A taky musí být všichni najedení, vyspaní a vyčuraní. Pak jde všechno hladce," dodávají Rychtaříkovi se smíchem.

Mezi Českem a Andalusii plánují pendlovat dál. Až všechny děti vyrostou, chtěli by zimu trávit ve Španělsku a léto u nás - tedy zažít to nejlepší z obou světů. Tereza však přiznává, že pokud přijdou vnoučata, přála by si být především s nimi, protože poslední dobou se jí na cestách čím dál více stýská po starších dětech.

Potíže a nenávistné komentáře

Ačkoliv jim cestování změnilo život, ne vždy všechno bylo idylické. "Vzpomínám si, jak jsme dojeli tou naší rachotinou do Puerto Banús, asi nejluxusnějšího místa v jižním Španělsku. Děti hladové, situace vyhrocená, všude kolem drahá auta a my všichni špinaví z farmy v horách, kde několik dní za sebou vydatně pršelo," vypráví Tereza.

"Takže jsme pak už radši skočili do auta a Honza rychle zařadil zpátečku. A bylo to. Nabourali jsme auto jedné bohaté paní. Jak jsme ale vypadali šíleně a zoufale, tak nám jen řekla: 'Radši jeďte.'," směje se dnes. I když tehdy jim moc do smíchu nebylo.

A co další trable? "Auto se nám naštěstí rozbilo jen jednou, když nepočítáme menší opravy," dodávají. Vícekrát si ale museli přečíst nenávistné komentáře od lidí, které je jako nomády považovali třeba za špatné rodiče, kteří dětem neposkytují pohodlí a dostatečné vzdělání. "Z těchto komentářů jsme si nikdy nic nedělali. Nemá smysl někomu vysvětlovat, že děti, které mají domácí výuku, chodí na přezkoušení a že si platíme pojištění. Necháváme to být. Ať si každý píše, co chce," popisují svůj přístup. 

Rozmlouvání neřešte, svoboda za to stojí

Aby byli opravdu svobodní, zbavili se závazků. Když přestali řešit pouze složenky, odvozy do školy, maily a další povinnosti, konečně se pořádně nadechli. "Díky té změně životního stylu jsme opravdu začali žít. Najednou jsme si připadali svobodní jak ptáci. Máme jiné nastavení a díky tomu jsme svobodnější, klidnější. A to i přes to, že se staráme o děti a podnikáme," říká Jan.

"Život a štěstí máme ve vlastních rukou. Tím cestováním a jiným přístupem k životu jsme si potvrdili, že to tak je. Cítím obrovský velký vděk za to, že takhle žijeme a jsem si vědoma, že to je privilegium," dodává Tereza. Jejich styl ale není pro každého - vyžaduje přizpůsobení, nebát se nejistoty a ochotu opustit komfort. "Trvalo mi dva měsíce, než jsem přestal spěchat. Od té doby to už nedělám. Naposledy jsem spěchal v roce 2018," popisuje Rychtařík svou transformaci návyků.

Pár je přesvědčený, že pokud lidé opravdu touží po životní změně, neměli by si to nechat rozmluvit. "Nám to taky chtěli rozmluvit. Před první cestou řekla babička naším dětem třeba to, ať se ještě naposledy pořádně nají. Ale my jsme se tím nenechali rozhodit. Chtěli jsme změnu. Občas si říkám, že jsme to měli udělat dřív. Ještě když byl nejstarší syn malý. Opustit reklamku a žít tak, jak jsme si přáli - pomalu a s klidem. Stojí to za to a těší nás, když nám lidé napíšou, že díky nám přehodnotili svůj život. To je přece úžasné," uzavírá Tereza.