Půvabná stodola ležící nedaleko Českého středohoří prošla rok trvající rekonstrukcí a rozhodně jí nechybí duše a silný příběh. Jak to? Nešlo o náhodnou koupi nebo pouhý únik z města. Stavba, která je domem v domě, stojí totiž na pevných základech minulosti - postavil ji pradědeček keramičky Lenky Hložkové, která v ní od roku 2016 žije společně s manželem, synem a retrívrem.

"Je to moje srdcovka už od dětství. Jako malá jsem tam lezla na půdu a snila, že v ní jednou budu žít," vypráví pro Aktuálně.cz devětačtyřicetiletá tvůrkyně. Jenže cesta k bydlení po pradědovi byla klikatá, Lenka s manželem a synem si nejdříve pořídili novostavbu. Stodolu i tak pořád měla v hlavě.

Zlom nastal, když se starému stavení začala propadat střecha. Manželé se museli rozhodnout, zda nemovitost nechat chátrat, nebo ji zachránit. Nakonec zvítězila láska k rodinné památce a pohodlnému bydlení v novém zamávali. Alespoň na čas.

Krok do neznáma a dům v domě

"Byl to razantní krok opustit jistotu a jít do úplného neznáma. Museli jsme se s dítětem přestěhovat k mému tátovi a natlačit se do jedné místnosti," vypráví. Bez ochoty jejího muže by se Lenka vysněného bydlení pravděpodobně nedočkala. "Věděl, že mi na stodole záleží a měl se mnou obrovskou trpělivost. Bez něj by to nešlo," dodává. I přes překážky a nutná omezení však díky odhodlání i laskavosti jejího muže v roce 2015 začala rekonstrukce. Ta byla vedena s citem, úctou k historii a touhou po prostoru pro tvoření.

Píle, citová vazba a chytré řešení - všechny tyto body zapříčinily, že pouze rok poté se celá rodina do historické stavby přestěhovala. Nemovitost na první pohled vypadá jako stará stodola navozující romantiku, uvnitř však skrývá spíše moderní dřevostavbu s venkovskými prvky, které souzní s keramickými výtvory majitelky. "Byl to náš záměr - zachovat vnější ráz, ale bydlet pohodlně a rychle. Vlastně máme dům v domě," popisuje. 

Terapie, nová etapa a estetický exteriér

Jak bylo v plánu, stavba s velikostí 240 metrů čtverečních je dnes domovem, ale také tvůrčím místem. "Keramika mě nadchla. Hlína mě uklidňuje, je to terapie. Pomáhá mi zpomalit, být tady a teď. Je to něco, co mě naplňuje," říká Hložková o své vášni, které se věnuje už od devatenácti let. 

Citlivou rekonstrukcí a dílnou to však nekončí. Po několika letech od rekonstrukce manželé začínají další etapu - odstartovali totiž přestavbu půdy. Ta by časem mohla sloužit jako prostor na tvorbu dalších, pravděpodobně odlišných řemeslných výrobků.

Pár rozhodně nepřehlíží ani vzhled zahrady a okolí domu, na které by chtěl navázat - tedy Litoměřicko a nedaleké České středohoří. "Plánujeme vysadit stromy, vytvořit louku. Chceme, aby okolí souznělo s domem, aby to nebylo jen o samotné stavbě, ale i o krajině," říká Lenka, která se stejně jako její manžel zamilovala do jejich zahrady a velkorysé terasy. Každý si najde svůj výhled, který ho uklidňuje. A to i jejich syn i čtyřnohý parťák.

Exteriér navozující pohodu, záchrana rodinného dědictví i venkovský interiér zaujal desetitisíce lidí na sociálních sítích. "Je hezké být inspirací. Interiér jsme dělali spíš podle citu, trochu jsem se inspirovala na Pinterestu, hlavně kvůli barvě oken, ale většinou vše vzniklo samo. Nechali jsme se přirozeně vést stodolou," říká autorka úspěšného instagramového profilu Bydlíme ve stodole.

Splněné přání a uvědomění

Díky svému vkusu sklízí ovace, měla odvahu vzdát se pohodlí a jistoty a proměnit starou stodolu v domov. Stát se interiérovou designérkou se však neodvažuje. Ani po tom netouží. Na otázku, jestli by zrekonstruovala nemovitost i pro někoho dalšího, totiž odpovídá s úsměvem: "Pro někoho jiného bych přestavbu nerealizovala. To bych si netroufla."  

Příběh stodoly rezonuje s tolika lidmi, protože nejde o trendy ani o dokonalost, ale o upřímnost a lásku k rodině, přírodě a kořenům. Hložková po letech ve staronovém domě cítí vděčnost a nemá potřebu se za něčím honit. Kdyby se však mohla vrátit v čase, vytvořila by více oken na západ. I přes menší nedostatky a běžné životní trable ve stodole našla milovaný domov, klid a bezpečí. "Splnilo se mi mnohem víc, než jsem si přála. Čím jsem starší, přeji si dělat hlavně smysluplné věci. Postupně nám odchází rodiče a člověk si uvědomuje, jak je vše pomíjivé," uzavírá.