Jedno z nejzábavnějších "drogových" videí na internetu nezachycuje žádnou partičku hippies, ale příslušníky Československé lidové armády, kteří byli počátkem 70. let vystaveni dávce LSD. Jak dokazují komické záběry, které chvílemi působí, jako by je napsal Jaroslav Papoušek či jiní slavní scenáristé československé nové vlny, k vojenským taktickým účelům je tato substance zcela nevhodná. 

Anekdotické video však nebylo ojedinělou kuriozitou. V té době účinky psychedelik zkoumali i na "druhé" straně. Probíhala válka ve Vietnamu a LSD vedlo spíše k pacifistickým postojům a nechuti americké mládeže rukovat. I proto se tehdy ve většině zemí jakékoli vědecké experimenty tohoto typu zarazily.

Příliš "cool" název pro seriózní dokument

Tuto část historie také ve zkratce shrnuje dokument kameramana a režiséra Davida Čálka opatřený možná až zbytečně "cool" názvem Doktor na tripu. Snímek se ve skutečnosti snaží problematiku nových výzkumů především v léčbě depresí představit co nejdecentněji. Začíná sice atmosférickými záběry z protivládních protestů v Brazílii, kde představitelé domorodého obyvatelstva brojí proti politice, jež potlačuje jejich znalosti a kulturu, ale většinu času jinak filmaři tráví s českými výzkumníky a jejich klienty.

Psychiatr Tomáš Páleníček testuje léčebné účinky zejména dvou substancí: ketaminu, který byl dosud medicínsky používán převážně veterinárně coby uspávadlo pro koně. A psilocybinu, jenž pochází z hub lysohlávek. Efekt těchto substancí na lidskou mysl se poměrně těžko popisuje, ale Páleníček pomocí přístrojů snímajících aktivitu mozku učinil pozoruhodné objevy, které mohou ilustrovat to, co nelze popsat slovy, a především mohou dát fundament pro další léčbu. Jeho tým nezkoumá pouze to, jaké části mozku se aktivují u jednotlivých pacientů pod vlivem drogy, ale také to, jak se subjekty chovají v závislosti na prostředí.

To, čemu se v psychedelické literatuře říká "set" a "setting", tedy nastavení mysli a okolí příjemce těchto substancí, totiž zásadně ovlivňuje průběh a kvalitu prožitku. Naladění se na prožitek i správné prostředí, v němž se odehrává, pomáhá se zpracováním obtížných zkušeností, které nastávají, jakmile se člověk dostane mimo běžné mantinely svého vědomí. A právě správné zpracovávání těchto stavů může mít kýžené terapeutické účinky.

Domorodé kmeny, v nichž se podobné substance vždy užívaly pod dohledem zkušených šamanů, za přísných rituálních pravidel a v bezpečném domáckém prostředí, toto vše znají. A členové indiánských kmenů údajně netrpí depresemi a neznají koncept duševních nemocí. Ne snad že by indiáni neprožívali úzkosti, ale s podobnými stavy se v jejich společenství vždy pracovalo poměrně sofistikovaně - důležité přitom nebylo jen užití dané substance, ale i způsob, jakým se podávala, a jak dlouho před jeho započetím se daní účastníci na rituál připravovali.

Do džungle za šamanem a ayahuascou

Doktor na tripu zachycuje výpravu převážně českých výzkumníků za jedním takovýmto kmenem. Sami tam podstupují psychedelickou seanci a podrobují se přitom měření mozkových aktivit. Ukazuje se, že se během sezení jejich mozky synchronizují a fungují na stejných vlnách. To může být klíčový objev pro pochopení toho, jak mohou psychedelika - v tomto případě silně halucinogenní směs nejznámější pod jménem ayahuasca - pomoci při léčbě depresí, ale i závislostí a dalších dlouhodobě nepříznivých psychických stavů. 

Zachycení tohoto objevu je na snímku Davida Čálka asi to nejcennější. Jinak je dokument bohužel silně roztříštěný. Otevírá několik perspektiv a nedaří se mu sdělit, v čem konkrétně jsou podobné metody výlučné a jedinečné, jakkoli se k tomu film mnohokrát přiblíží. A divák si tak chvílemi může připadat jako otec protagonisty, jenž tu má suplovat nedůvěřivého laika, který kroutí hlavou nad tím, že by se lidem, kteří mají mentální potíže, měly dávat nějaké drogy.

Výprava do džungle a popis konkrétních objevů nejsou centrem dokumentu, dochází k ní až později v druhé části díla. Mezitím sledujeme trojici klientů, kteří se rozhodli zkusit při boji s depresí ketaminové terapie. Příliš nepomáhá fakt, že jedna z protagonistek je sama umělecky založená a rozhodla se zpracovat svoje zkušenosti formou dokumentárního filmu. Výpovědi o dosavadním průběhu nemoci tří aktérů se mísí s všednodenními scénami, které toho ale o protagonistech příliš neříkají a pro celkové vyznění snímku jsou často spíše nadbytečné.

Jednou sledujeme hrdinku, kterak instaluje jakési objekty a hovoří s kamarádem či tvůrčím kolegou o svém psychickém rozpoložení, jindy rodina doktora Páleníčka houbaří. Tehdy nám sice vedle košíku hřibů Tomáš Páleníček ukáže na kameru i pár lysohlávek, ale podobné scény film spíše zdržují od toho, aby se mohl rozhodnout, jak chce vlastně o tématu vyprávět. Možná se díky podobnému přístupu, který nedělá z houbiček a jiných substancí nic exotického či démonického, ale ani všemocného a zázračně léčivého, může podařit zbavit téma různých tabu. Ale nelze se ubránit dojmu, že kolem problematiky tvůrci krouží až příliš intuitivně a nahodile.

Doktor na tripu naznačuje, proč mohou být psychedelika nadějí pro ty, komu antidepresiva nepomáhají. Nesnaží se pro jejich účinky nadšenecky horovat, ale nepřináší ani důkladnou sondu do dané problematiky. A navzdory občasným Čálkovým atmosférickým záběrům, které navíc v daném typu informačně založeného snímku působí jako nadbytečná okrasa, jde o dílo spíše televizních parametrů. Záslužný příspěvek do diskuse na dané téma, který asi bude fungovat jako doplněk různých osvětových debat, ale nikoli suverénní filmový tvar.