8 0 0 26.08.2025
Le Corbusier zásadně změnil tvář světové architektury. Veliký vizionář se řídil přesvědčením, že moderní věk si žádá odvážnou moderní průmyslovou architekturu. Věřil, že vzorem pro stavbu budov by se měly stát stroje. "Dům je stroj k bydlení," říkával s oblibou.
Jeho stavby šokovaly a vzbuzovaly nadšení, ale posléze i kontroverze. Charles-Édouard Jeanneret - známější pod pseudonymem Le Corbusier - nebyl jen architekt, ale také malíř, urbanista, sochař, teoretik a designér. Le Corbusier se narodil roku 1887 ve švýcarském městečku La Chaux-de-Fonds, známém svou hodinářskou tradicí. Právě tam začal jako patnáctiletý studovat umělecká řemesla a vyučil se rytcem.
Brzy ho ale zlákala architektura, přestože ji nikdy formálně nevystudoval. Jeho prvním učitelem byl architekt René Chapallaz, díky němuž už v 17 letech navrhl svůj první dům.
Osudové byly hlavně jeho cesty - poznávací výprava po Evropě, pobyt v Berlíně a práce v pařížském ateliéru bratrů Perretových, kteří experimentovali s železobetonem. Právě tam začal formovat svou představu o moderní architektuře - strohé, funkční, osvobozené od dekoru. Ve dvaceti letech se také seznámil s Ludwigem Miesem van der Rohe, Peterem Behrensem a Walterem Gropiem, zakladatelem školy Bauhaus. S těmito velikány sdílel vizi o nové, průmyslové estetice pro moderní svět.
Do povědomí veřejnosti vstoupil v roce 1920, kdy spolu s malířem Amédée Ozenfantem začal vydávat časopis L’Esprit Nouveau - Duch nového. A právě tam poprvé použil jméno Le Corbusier, inspirované jménem svého pradědečka. A o tři roky později vydal vlivnou knihu Za novou architekturu, ve které prohlásil: "Dům je stroj na bydlení."
Le Corbusier propagoval styl čistých linií, jednoduchých forem, střídmého výrazu a především důrazu na funkci. Vyzdvihoval moderní materiály jako železobeton, sklo a ocel. Jeho budovy měly mít ploché střechy se zahradami, volný půdorys, fasádu nezatíženou nosnou funkcí, horizontální okna a sloupy, které zvedají stavbu nad terén.
Jeho stavby dnes najdeme na několika kontinentech a 17 z nich je zapsáno na seznamu UNESCO. Mezi jeho nejznámější projekty patří: Villa Savoye v Poissy (1929-1931) - manifest moderní architektury a jeho Pěti bodů, Unité d’habitation v Marseille (1952) - obytný blok pro 1600 lidí, prototyp "vertikálního města", kaple Notre Dame du Haut v Ronchamp (1950-1954) - poetická, sochařsky tvarovaná stavba, která se vymyká jeho dřívější tvorbě, klášter La Tourette (1953-1960) - drsná, monumentální betonová stavba s kontemplativní atmosférou a město Čandígarh v Indii - experimentální projekt, kde navrhl nejen urbanistickou koncepci, ale i vládní budovy.
Byl však také designérem ikonického nábytku - například křesel LC2 a LC4 s čistými chromovanými trubkami. Tyto kusy se vyrábí dodnes a staly se symbolem modernistického stylu.
Le Corbusier několikrát navštívil i Československo. Obdivoval Veletržní palác v Praze a spolupracoval s Tomášem Baťou na urbanistickém plánu pro Zlín, který ale zůstal nerealizován. Přednášel v Praze a jeho ateliérem prošli i čeští architekti, například Vladimír Karfík. Na Prahu měl ale i výhrady a Karlovy Vary mu prý připomínaly "slet šlehačkových dortů."
Světový architekt však nebyl jen obdivovaný, ale i často kritizovaný. Čelil výtkám, že vytváří nehostinné, neosobní prostředí a vede k sociálnímu rozdělování. Kritici mu vyčítali také sympatie k autoritářským režimům, kontakt s Mussolinim nebo názory, které dnes považujeme za necitlivé - dokonce až nebezpečné.
Přesto jeho vliv nelze popřít. Města, jak je dnes známe - s výškovými domy, sídlišti, funkčním členěním prostoru - vděčí do velké míry právě jemu. Jeho rukopis najdeme v Brasílii, Indii, Francii i Německu.
Le Corbusier zemřel 27. srpna 1965 při koupání v moři u francouzského města Roquebrune-Cap-Martin ve věku 77 let. Zanechal po sobě dílo, které dodnes inspiruje i rozděluje. A přestože některé jeho vize zůstaly jen na papíře, jeho myšlenka, že architektura může měnit svět, žije dál.
Díky zápisu jeho staveb na seznam UNESCO si dnes připomínáme nejen jeho architektonické dědictví, ale i hlubší otázku: Jak vlastně chceme žít?