"On vlastně nemohl být vůbec sám doma, protože nebyl schopný se o sebe postarat. Nebyl soběstačný a celkově to představovalo riziko," vysvětluje na začátku rozhovoru Martina, která se rozhodla o dědečka pečovat po smrti jeho manželky.

Pro mladou ženu to znamenalo vzdát se svého života a vrátit se zpět do rodného města na Chomutovsku. "Ta karta padla na mě, protože jsem byla jediný člověk z rodiny, který si mohl zařídit práci na dálku. Všichni ostatní museli denně docházet do práce. Zároveň jsem s babičkou i dědou měla velmi blízký vztah, tak mi to přišlo jako přirozená volba," vysvětluje.

Dočasné nefunkční řešení

Dědu se ještě na chvíli podařilo umístit do domova pro seniory v sousedním městě. Jenže to nebylo zařízení určené pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Po babiččině smrti se pak dědečkův psychický stav rapidně zhoršil a personál si s ním nevěděl rady. "Babiččinu smrt bral strašně špatně. Vyhrožoval sebevraždou, sestry říkaly, že ho tam nemůžou mít," popisuje Martina.

Nastěhovala se k němu, ale vzápětí jí došlo, že i tohle bude jen dočasné řešení. Byt v paneláku nebyl bezbariérový, chyběl výtah, schody byly každodenní výzvou a celý prostor nešel upravit na potřeby člověka s postupující demencí. "Doporučuje se, aby pacienti zůstali co nejdéle doma ve známém prostředí, ale tady to nešlo dlouhodobě zvládnout," doplňuje.

Roky čekání, kompromisy a výčitky

Martina okamžitě podala žádost do domova se zvláštním režimem v nedalekém Mašťově. Zároveň s rodinou zvažovala i jiné možnosti - včetně soukromých zařízení. Ta ale stojí běžně mezi 30 a 40 tisíci korunami měsíčně, na což běžný starobní důchod zpravidla nestačí. "To by pro nás nebylo finančně udržitelné. Navíc příspěvek na péči, který člověk dostává doma, by pak přešel na domov, ačkoliv by cena za jeho umístění zůstala stejná," přiznává a přibližuje běžné praktiky. Chvíli zvažovala i jeho umístění do zařízení v Praze, kde by ho mohla navštěvovat častěji a kde aktivizační pracovníci či dobrovolníci pacientům připravují zajímavé aktivity. Nakonec ale přistoupila na přání členů rodiny - ti chtěli, aby dědeček zůstal na Ústecku.

S odstupem času se ukázalo, že to nebylo správné rozhodnutí, a dnes by to udělala jinak. "Nakonec za ním stejně jezdím převážně jenom já. A podmínky sociální péče v Ústeckém kraji jsou obecně horší než v Praze," říká s hořkostí.

Požár, který pomohl

O dědu se starala dva roky a u toho studovala i pracovala. Každodenní péče obnášela úplně vše. "Nemohla jsem si ale dovolit být jen pečující osobou - příspěvek na péči by vše nepokryl. A než nám ho schválili ve správné výši, trvalo to přes rok, takže jsem se vedle péče o něj snažila na dálku i pracovat," popisuje.

Během té doby si najala soukromou pečovatelku, protože nemohla být neustále doma. A čas od času využila i denní stacionáře, kde pro seniory připravovali zajímavé programy.

Zásadní zlom nastal, když odešla na krátký nákup a děda způsobil požár. "Upekla jsem buchtu, nechala ji na sporáku, na prkénku a utěrce a odjela jsem na nákup. On si mezitím chtěl udělat kafe a přitom podpálil tu utěrku. Dobouchal se na sousedku, která zavolala hasiče - už neuměl používat telefon. Snažil se to ještě uhasit dalšími utěrkami, takže to samozřejmě ještě zhoršil. Nakonec to odnesla jen trouba, ale kouř byl všude. Naštěstí jsem ho nezamkla, jinak by se nedostal ven," vypráví příběh, který mohl skončit tragicky. Krátce předtím přitom řešila s rodinou dilema, zda nechávat byt odemčený, poté, co senior nad ránem odešel v pyžamu z bytu.

"Bylo to nebezpečné i pro okolí - nicméně díky potvrzení od hasičů nás konečně posunuli výš v pořadníku. Ale až za další rok nám zavolali - ve chvíli, kdy už to začínalo být více než nutné - že pro něj mají volné místo v domově se speciální péčí," líčí Martina, která dlouhou dobu téměř nespala - děda v noci bloudil po bytě, nepoznával, kde je. "Oba jsme byli vyčerpaní. Dědu mrzelo i to, že si neužívám života, a nakonec uznal, že už potřebuje odbornou péči," dodává. Ačkoliv si byl vědom, že odchod do domova je nutný, i tak si na nové prostředí těžce zvykal. A jeho stav se po odstěhování z bytu zhoršil - což je prý u pacientů s touto diagnózou obvyklé.

Komplikace s úřady

Martina kromě péče o dědu dlouhé měsíce řešila s úřady také příspěvek na péči a o rok a půl později požádala soud i o omezení dědovy svéprávnosti, aby mohla jednat v jeho zájmu. "Bála jsem se, že třeba někde někomu něco podepíše," doplňuje. Na vlastní kůži tak poznala, jak je systém pomalý, často nedostupný, byrokraticky složitý. "Na každém úřadu člověk musí všechno znovu dokládat, urgovat vyřízení. V jeden moment vám řeknou, že místo není, a o týden později musíte do tří dnů nastoupit do domova, jinak místo předají někomu jinému," přiznává.

"Kromě té celkové komplikovanosti jsem si také uvědomila, jak jsou mnozí lidé a města obecně nepřátelští k seniorům - málokdo je empatický a dopravní prostředky či mnohé zástavby jsou pro důchodce naprosto nevhodně řešené, chybí třeba lavičky nebo zábradlí," doplňuje.

Zlepšení prostředí a hezké chvilky

Dnes Martina říká, že vše udělala, jak nejlépe mohla. A je evidentní, že systém jí práci nijak zvlášť neusnadnil. Pomohly jí denní stacionáře, občasná pomoc rodiny, vlastní flexibilita v práci i některé neziskové organizace.

"Pokud je člověk finančně dobře zajištěný, může si dovolit rychlé a kvalitní umístění. Pokud ne, je odkázaný na milost a nemilost systému - a ten je naprosto přetížený," shrnuje. "Zároveň si myslím, že je nutné, aby vzniklo mnohem více domovů důchodců i se speciální péčí - a ty nové už by rozhodně neměly vypadat jako sterilní nemocniční prostředí. Senioři v nich nacházejí nový domov, potřebují navíc nějaké orientační body. Ostatně je nakonec může dřív nebo později potřebovat každý z nás," uzavírá Martina, která část svého života s láskou věnovala svému dědečkovi.

A je více než možné, že právě díky ní zažil hezké chvilky, ačkoliv se jeho svět zkomplikoval. A jeho život se také o několik let prodloužil.

Mohlo by vás zajímat

VIDEO: První příznaky - Alzheimer (08. 02. 2023)