Po srpnových událostech roku 1968 historik Jan Tesař napsal: "Zavíráme oči před tím, co bylo a je evidentní. Strach; ten byl tou základní příčinou vítězství, normalizace… Zamlčeli jsme panický, a jak se ukázalo, nedůvodný strach z šibenic a táborů, které sice v tom momentě nepracovaly, ale jako přízrak byly skutečné… právě ten strach zbavil společnost schopnosti racionálně jednat a bránit se. Vyhýbajíce se tomu, uchýlili jsme se k jednostrannému a vulgarizujícímu vysvětlení úspěchu, normalizace‘ uspokojením nejnaléhavějších každodenních potřeb obyčejných lidí. Tím jsme přesunuli celý problém do vulgárně materialistické sféry."

Jeho první varování před tísní na duši, která vyvolává úzkost a strach, však pocházejí již z roku 1967. Již tehdy velice jasnozřivě varoval před politikou ústupků, a tak zvaného menšího zla. Tato zkušenost ho přivedla později i k bedlivějšímu studiu staršího českého mýtu o zradě Západu a české buržoazie, která zapříčinila naší orientaci na Východ, v knize Mnichovský komplex. Tu dopsal v roce 1989. V této publikaci najdeme ještě ostřejší Tesařova slova: "Dějiny neznají takovou nezávislost, která by nebyla výsledkem vlastního zápasu. Kdo není k němu ochoten, není realista, jestliže pak nezávislost žádá. Češi nechtěli za svou svobodu platit cenu, za jakou ji dějiny poskytují."

Místo této evidentní pravdy jsme si vnutili myšlenku o síle národní kultury jako té jediné pravé reprezentace národního ducha v protikladu k politice, která je toho opakem. Logickým doprovodem tohoto dalšího mýtu, připomíná Tesař, je pak teze o bezcharakternosti politiky a charakterové velikosti každé skutečné kultury. Jenže zapomínáme na to, že politici se řídí jen tím, co jí občané dovolí, tedy ne skutečnou kulturu, ale národní kulturou, tedy souhrnem tradic, hodnot, norem a zvyků.

Jan Tesař byl po studiu historie na Karlově univerzitě krátce vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, ale v roce 1959 byl z politických důvodů propuštěn. V letech 1960-1961 byl zaměstnán v muzeu v Pardubicích a od roku 1961 byl přijat zpět na VHÚ. Patřil mezi zakládající členy Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje. V září 1969 byl spolu s Rudolfem Battěkem zatčen, oba byli 13 měsíců vězněni a propuštěni bez soudu. V listopadu 1971 policie Tesaře znovu zatkla a odsoudila k šestiletému trestu vězení, propuštěn byl až v říjnu 1976. Poté patřil mezi první signatáře Charty 77 a inicioval vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V květnu 1979 byl znovu zatčen a v následujícím roce se rozhodl přijmout nabídku k vystěhování na Západ. Zemřel 16. června 2025 ve věku 92 let. Na Tesařovu diagnózu našeho národa bychom ale neměli zapomenout ani dnes: "Všelidské ideály jako základ národního programu zdály se přepychem neúměrným silám malého národa, a proto příčinou jeho katastrofy."

Napsáno pro ČRo Plus.