Gloriola bohyně jí paradoxně připravila o její skutečnou tvář. Popularity se ale za žádnou cenu nechtěla vzdát, byla jí drogou. Její dcera Maria Riva v knize Moje matka Marlene později napsala: "Tragické na tom bylo bohužel to, že moje matka tomu nakonec sama uvěřila. Dokonale se vcítila do pózy krásného a zbožňovaného "zboží". Přitom úplně ztratila svou identitu. Nakonec už nevěděla, kdo je ve skutečnosti."

Marlene ve svých denících často zmiňovala pocit prázdnoty. Přestože prý "byla posedlá tím, že každého musí milovat, ve skutečnosti nebyla schopna hlubšího citu," píše její dcera a dodává: "Já sama pro ni byla pouze jakýmsi objektem jejího života. Jako všichni ostatní… V podstatě jsem matku neměla." Biografie, kterou o své matce Maria napsala, je vůči ní velmi nelichotivá. Píše v ní, že Marlene byla citově nenasytná, krutá a obviňuje ji i z toho, že najala vychovatelku, která měla (s jejím souhlasem!) malou Mariu zneužívat. Prý z ní matka chtěla mít raději lesbičku než vdanou ženu, která by nebyla k dispozici jen jí.

Těžko říct, zda je to vyřizování účtů se slavnou matkou, která ji zastiňovala (Maria se také stala herečkou), nebo jsou její tvrzení pravdivá. Faktem zůstává, že Marlene byla poněkud nevyzpytatelná a rozporuplná osoba. Jak o ní řekl herec a režisér Maxmilian Schell: "U Marlene bylo možné všechno."

Děvče z dobré rodiny

Přišla na svět jako Maria Magdalena Dietrichová, druhá dcera policejního důstojníka Luise Ericha Otto Dietricha a matky Wilhelminy Elizabeth. Správné datum svého narození z nepochopitelných důvodů tajila (udávala rok 1904, ale po nalezení jejího rodného listu vyšlo najevo, že se narodila už v roce 1901). Otec zemřel, když jí bylo šest, a matka se znovu provdala za nadporučíka Eduarda von Losche. I ten, ale záhy zemřel (podlehl zraněním z první světové války).

O své matce Marlene později napsala: "Vždy jsem si jí hluboce vážila. Byla jako generál… Její zásadou bylo neprojevovat své city, náladovost považovala za nejhorší projev nevychovanosti." Malá Lena, jak jí doma říkali, byla hubená rusovláska s průsvitnou pletí. Hrála na housle a klavír, chodila na balet, vzdělávala se v poezii i francouzštině. Studovala výmarskou hudební konzervatoř, toužila být houslistkou, ale zabránil jí v tom opakovaný zánět šlach na ruce. Stala se tedy žačkou proslulé herecké školy Maxe Reinhardta.

Od konce první světové války používala jméno Marlene. V první polovině 20. let ji potkaly první malé divadelní a filmové role. V květnu 1923 se provdala za asistenta režie Rudolfa Siebera. Ten se stal nejen jejím manželem, ale i manažerem a rádcem. V roce 1924 se jim narodila dcera Maria. Přestože oba manželé neměli o milostné avantýry nouzi, nikdy se nerozvedli. Marlene s manželem dokonce své pletky konzultovala a on sdílel s jejími milenci často přátelské vztahy. Jejich manželství ukončila až manželova smrt v roce 1976 a Marlene to nesla dost těžce. "Z jeho smrti se stále nemohu zotavit," psala v dopise ještě tři roky poté, co zemřel.   

"Chci, abyste byla okouzlující a zkázonosná"

Svou kariéru zahájila v německých kabaretech. Její dlouhé nohy byly vyhlášeným lákadlem. Právě při jednom z vystoupení ji viděl americký režisér židovského původu Josef von Sternberg a vybral si ji do svého filmu Modrý anděl. Byl to jeden z prvních německých mluvených filmů. "Věděla, že jsem v hledišti a hledám lidi pro film. Myslela, že se jí to netýká, a proto byla tak lhostejná," napsal později Sternberg. Její lhostejný výraz a chladný, sotva znatelný úsměv ji později proslavily. Role lehce vulgární barové zpěvačky Loly v Modrém andělu jí v roce 1930 otevřela cestu do Hollywoodu. Odjela tam společně se Sternbergem na pozvání filmové společnosti Paramount, která s ní podepsala smlouvu.

A úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Natočili společně sedm filmů a hned ten první, Maroko, kde si zahrála s Garym Cooprem, měl velmi pozitivní ohlas. "Chci, abyste byla krásná a zlá, okouzlující a zkázonosná. Budete ztělesněním pustošivě osudné rozkoše a zároveň i pekla, vytrpěného za toto nadpozemské blaho," řekl jí Sternberg na začátku její kariéry a Marlene to vzala za své.

Přestože jejích 165 cm a pár kilo navíc zrovna neodpovídalo trendu hollywoodských krásek, stala se z ní hvězda. Výrazně zhubla a k úspěchu jí pomohly i krásné nohy (svého času je měla pojištěné na několik set tisíc dolarů). Natočila trháky jako Šanghajský expres, Plavovlasá Venuše nebo Žena a tatrman. "Zatímco jiní pobíhali po jevišti, ona nehnutě seděla a kouřila, a přesto na ní mohli všichni oči nechat. Byla vždycky tak nezávislá," vzpomíná její kolegyně.

"Spala jsem s muži, ale nerada"

O milostných pletkách krásné herečky by se daly psát romány. Milovala muže i ženy a velká teatrální gesta - v lásce i v životě. V dlouhé řadě jejich obdivovatelů a milenců stojí např. známý šansoniér Frank Sinatra, Maurice Chevalier, James Stewart, John Wayne, Yul Brynner nebo spisovatel Erich Maria Remarque, který ji zvěčnil ve svém románu Vítězný oblouk. Slavný spisovatel jí napsal na tři sta vášnivých dopisů. Letmý románek prožila Marlene prý i s americkým prezidentem J. F. Kennedym a obdivem k ní nešetřil ani duchovní otec hororu Alfred Hitchcock nebo sir Alexander Fleming.

Jednou z jejích největších lásek byl ale francouzský herec Jean Gabin. O tom, jak těžce prožívala rozchod s ním, svědčí její deníkové zápisky ve francouzštině. Mluvilo se i o lesbickém vztahu s Edith Piaf či Gretou Garbo. Vyzývavost, s jakou si ve filmu Maroko dovolila v kalhotovém kostýmu políbit ženu, doslova šokovala. Sex však nebyl tím, po čem v životě prahla. Daleko víc toužila po romantické lásce, dlouhých procházkách při západu slunce a lyrické vášni. "Spala jsem s muži, které jsem milovala, avšak nerada. Věděla jsem, že vás muž opustí, jakmile dosáhne svého. Když mi chtěl někdo dokazovat svou mužnost, připadala jsem si spíš jako akrobatka a v nejnepohodlnějších pozicích jsem čekala, až to skončí," svěřila se už v pokročilém věku svému příteli Louisi Bozonovi.

Bohyně v uniformě

Ještě před začátkem války získala Marlene americké občanství, a když se nad Německem začaly stahovat nacistické mraky, vzala dceru a definitivně odešla ze své rodné vlasti za Atlantik. I samotný Hitler a Goebbels projevili přání, aby se jejich filmová hvězda vrátila. Slibovali jí doslova "triumfální vjezd Braniborskou branou", ale Marlene odmítla. Když začala válka, zapojila se do odboje, organizovala přepravu utečenců z Německa. V roce 1943 přerušila svou hereckou kariéru, na protest proti Hitlerově zvůli oblékla americkou vojenskou uniformu a s hodností kapitána začala na západní frontě pořádat koncerty. "Jezdili jsme v džípech od jedné jednotky ke druhé a měli čtyři představení denně. Zpívali jsme, vypravovali vtipy, hráli krátké scénky, předváděli kouzla. Jevištěm byly obvykle dva vedle sebe postavené náklaďáky," píše Marlene ve svých vzpomínkách.

V Severní Africe, Itálii i Francii zpívala mnohdy v bezprostřední blízkosti fronty a jako zdravotní personál pomáhala v polních lazaretech. Z bitevního pole si odvezla i několik omrzlin. Riskovala zajetí, neboť nacisté o jejím nekompromisním protifašistickém postoji věděli. Údajně nabídla spolupráci i FBI.

Hned po válce se rozhodla navštívit své rodné Německo a byl to návrat hořký. Její přátelé buď zemřeli ve válce, nebo byli ve zbídačeném stavu a část Němců ji za americkou uniformu ještě veřejně odsoudila. Proamerický postoj jí pravicově orientovaní Němci nemohli zapomenout ani dlouho po válce. Když se v roce 1960 opět vrátila do Berlína - někteří jí "uvítali" transparenty s nápisem "Marlene, go home!" a vyhrožovali, že v divadle, v němž má vystoupit, je bomba. Pro některé zkrátka zůstala zrádkyní, která opustila svůj národ. Marlene jim však odpověděla jasně: "Cítila jsem se za válku, kterou zavinil Hitler, spoluodpovědná a chtěla jsem přispět k jejímu ukončení."

Řekni, kde ty kytky jsou…

Začátek padesátých let nebyl pro Marlene zrovna příznivý - je zklamaná lhostejným postojem USA vůči válečným veteránům, nastává hospodářská krize a o filmový typ, jaký představovala, už nikdo nemá zájem. Dostává jen pár příležitostí, např. v Hitchcockově Hrůze na jevišti nebo ve Wellesově Doteku zla. Žije střídavě v Anglii a ve Francii a do Ameriky létá jen málokdy. Pořádá koncerty ve prospěch bojující Koreje. Začíná vlastně znovu - vystupuje s novým typem programu zvaným one woman show.

K němu jí dopomohl další osudový muž, nadaný hudebník Burt Bacharach. Marlene střídala efektní kostýmy, včetně pověstného pánského fraku a cylindru, a v záři světlených efektů zpívala drzé i smutné šansony. Uspěla v Las Vegas, Rio de Janieru, Moskvě, Tokiu i Paříži. Svým hlubokým hlasem se v protiválečném songu ptala: "Řekni, kde ty kytky jsou…" a lidé jí to věřili. Ještě začátkem 70. let se objevila na koncertním turné v přiléhavých róbách, stále graciézně štíhlá. S blížícím se stářím však postupně začala bojovat pomocí speciálních korzetů, příčesků a líčením. V roce 1979 se rozloučila se světem filmu rolí ve snímku Krásný gigolo, uchýlila se do ústraní a odmítala i všechny žádosti o fotografování.

Chtěla zemřít jako modla?

Posledních 12 let života neopouštěla svůj pařížský byt. Sledovala televizi i denní tisk a probírala se svými starými fotografiemi. Přestala se stýkat i se svými nejbližšími přáteli. Většina z nich už ani nebyla naživu, stejně jako její manžel i matka. "Když se mne zeptáte, co dělám, když už nejsem na scéně, odpovídám: čtu, čtu a čtu… Po čase si na samotu zvyknete, ale to neznamená, že se s ní smíříte. Je bolestné, že už nemůžete zvednout telefon a uslyšet hlas, po němž toužíte. Musím přiznat, že mě ta bolest začíná unavovat," píše v té době.

"Matka se nebála stáří, ale nechtěla zničit legendu," domnívá se její dcera Maria a vysvětluje tím i důvod, proč její matku poslední roky s okolním světem spojoval jen telefon. Také tvrdí, že ke konci života Marlene propadla alkoholu a drogám a stala se z ní popudlivá tyranka. V roce 1979 na jevišti upadla a zlomila si kyčel (podle její dcery to byl opilecký pád). Od té doby prakticky nevstávala z postele. "Není to podivné? Nohy, které mě vynesly ke slávě, způsobily můj pád. Divné, ne?" zapsala si Marlene do deníku v srpnu 1985.

Těsně před smrtí se nechala v jednom interview slyšet, že nejvíce obdivuje lidi, kteří se nepokládají za příliš důležité. Marlene se ale za důležitou považovala - velmi důkladně pěstovala mýtus o legendě, kterou se stala už zaživa. Věřila, že život je tu jen pro ni. Zemřela v Paříži ve svých devadesáti letech a zanechala po sobě jednu z největších pozůstalostí v historii showbyznysu čítající více než sto tisíc věcí v hodnotě okolo pěti milionů dolarů. Vše pečlivě uspořádáno. Její hrob v Berlíně byl prohlášen za chráněnou památku a pět let po její smrti byl po ní pojmenován jeden z berlínských parků.