Deska nazvaná jednoduše Amelia je monotematická, věnovaná letkyni Amelii Earhart, která žila v letech 1897 až 1937 a jako první žena v roce 1932 přeletěla Atlantský oceán. Když se pět let nato pokusila obletět zeměkouli, nad Tichým oceánem se její letadlo ztratilo.

Ten osud v mnohém vyhovuje celoživotním tématům newyorské autorky: motivem technologií, příběhem s tajemstvím, navíc tu figuruje postava výjimečné ženy. Jenomže pro českou kulturní scénu je tu ještě jeden napínavý příběh: přelomovou umělkyni, laureátku Grammy i cen filmových festivalů Laurie Anderson na albu od začátku do konce doprovází Filharmonie Brno. Jedná se o skutečně výjimečný úspěch.

Klíčovou spojkou se tu stal šéfdirigent brněnského orchestru Dennis Russell Davies. V 70. a 80. letech minulého století významně spoluutvářel novou americkou hudbu, jako jeden z prvních měl důvěru k minimalistům typu Philipa Glasse: říci o něm, že "zná všechny", není moc nadnesené.

Původní verzi skladby Amelia pro velký orchestr objednal právě Davies v roce 2000, tehdy ji také pod názvem Songs for A. E. uvedl v newyorské Carnegie Hall. Jenomže Laurie Anderson, která si je jistější s prací v domácím studiu než při aranžování pro orchestr, byla s výsledkem nespokojená, jak řekla v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Amelii nadlouho odložila a hrozilo, že v jejím rozsáhlé činnosti zapadne - tak jako na albu nikdy neskončil například poutavý program Songs and Stories from Moby Dick.

Laurie hledá Amelii

V roce 2019 se však ozvalo Brno s výzvou, a tak se skladatelka s Daviesem společně vrátili k Amelii. Vznikly nové části: duety Laurie Anderson s elektrickými houslemi nebo klávesami a violoncellem Rubina Kodheliho. Dirigent mezitím přepsal orchestrální part jen pro smyčcový orchestr.

Premiéry, které se uskutečnily roku 2019 v Besedním domě, byly novým začátkem. Laurie Anderson pak s Filharmonií Brno uvedla Amelii na mezinárodním festivalu Ars electronica v Linci, ale také na americkém turné orchestru v Kansas City. Předloni se opět v Besedním domě natáčely orchestrální pasáže pro album. Na něm multimediální umělkyně dál pracovala v New Yorku a přidala party sólistů.

Druhým významným hlasem na desce je Anohni, místo tu dále má kytarista Marc Ribot nebo rytmická sekce skupiny Sex Mob, s níž Laurie Anderson vloni vystoupila v Praze. Sólo na violu hraje Petr Pšenica z brněnského orchestru. Tak vznikla studiová verze Amelie. Do stálého zvukového proudu smyčcového orchestru přichází mluvené slovo, zpěv, instrumentální odbočky. Výraz hudebních nástrojů spojitě, osudově přechází do šumu a svistotu radiových vln, moderního technologického spojení, které Amelii Earhart nakonec zradilo. "Její tragédie je tragédií moderní komunikace," říká Laurie Anderson.

Žena stvořená k létání

Jako první na albu slyšíme zvuk motoru. Je to příležitost vzpomenout si, že na počátku kariéry téhle umělkyně byla jiná letadla: to když na desce Big Science z roku 1982 ve skladbě From The Air prakticky předpověděla letadlové teroristické útoky o 19 let později.

"Slova použitá v Amelii jsou vytažena z pilotních deníků Amelie Earhart, z telegramů, které psala svému muži Georgeovi, a z mé představy o tom, na co může myslet žena létající po celém světě," říká Laurie Anderson. Amelii vidí jako ženu, které odvaha a důvěra v techniku pomohly splnit si sen: byla přesvědčená, že je stvořená k létání, říká o ní autorka. A jako buddhistka se vžívá do pilotčina pozorování země s odstupem.

Je vlastně trochu jedno, zda nás suita, během které oblétáme svět a pociťujeme blížící se katastrofu, lapí víc, nebo trochu méně. V každém případě tu velmi živě pokračuje dílo Laurie Anderson, které se podařilo překonat ošidný bod i po svém velkém, přelomovém období v 80. letech, kdy se skvěle napojila na globalizaci, rozmach kabelových televizí i domácích počítačů a nevábnou politiku amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Zase tu má roli její hlas, tak často neemotivní, intimně blízký. Laurie Anderson svým "vyprávěním do ucha" předběhla internetový trend šeptaných videí ASMR - ovšem neskrývala, že hezké vyprávění může mít v sobě úlisnost, mediální i politickou manipulaci.

Dennis Russell Davies jako autor aranžmá nenakládá smyčcovému orchestru příliš avantgardní potřeštěnosti, ale zároveň jde za zažitá klišé, rozhodně není soundtrackový. Zvuk opalizuje jako světlo v horkém zvuku, přelévá se a duní, podobný mořské hloubce, občas v rytmu a skřípavějším souzvuku vystihne příběh, který postupně ústí do katastrofy.

Donedávna byl konec Amelie Earhart opředený úplným tajemstvím. Nedávné nálezy napovídají, že letkyně a její asistent se tehdy nezřítili do oceánu, ale přistáli na opuštěném ostrově Nikumaroro, kde se našly kosti a plát z letadla, patrně jejich. Tahle deska ale není o záhadě, vypráví o létání, důvěře v nové technologie, letecké i radiové, které však nevyřeší opravdové problémy. Závěr, kde filharmonie opravdu hřímá a zvuk je natlakovaný, má v sobě skutečnou tragickou emoci.

V éře elektronických seniorů

Laurie Anderson získala vůbec poprvé Grammy, tedy cenu americké hudební akademie, za album Landfall z roku 2018, kde zážitek z New Yorku ochromeného hurikánem Sandy zafungoval jako základ meditace o ztrátách a vymírání.

Snad můžeme decentně vyjádřit podezření, že to ocenění dostala spíše "za všechno", za celek svého báječného díla, než za tuhle skromnou desku, která je z většiny instrumentální a jen málo zapojuje to, čím bývá Laurie Anderson unikátní: hypnotickým, konceptuálním a lišáckým vypravováním.

Nová Amelia jím nešetří, druhé poutavé těžiště aktuální desky představuje proměnlivý proud smyčců, neutichající a stabilní jako čára za tryskáčem, ale morfující se zvuky leteckých motorů, vysílaček a oceánu.

Amelia je další signál, že v sedmasedmdesáti lze od Laurie Anderson očekávat multimediální čarování, které nás překvapí, pobaví a tentokrát skrze tragický osud i dojme. Zpropadená studená válka: byla v jádru hanebná, avšak na obou stranách železné opony dala vyrůst umělkyním a umělcům, jejichž opozičnictví, podrývačnost a vtip jsou v dobré kondici dodnes.

Poslední slovo k Filharmonii Brno. S dirigentem Dennisem Russellem Daviesem už natočila alba se skladbami Philipa Glasse a Arva Pärta, vyšla na vlastním labelu orchestru. Teď se k nim přidává titul od Laurie Anderson, jejž newyorská firma Nonesuch distribuuje po celém světě. Je to satisfakce pro dlouhodobou dramaturgii Filharmonie Brno, která neignoruje současnost a přirozeně zve "Daviesovy lidi" z jejich newyorských společných let, což představuje sociální kapitál par excellence. Ať to trvá co nejdéle.