Dokumentárních portrétů osobností české hudby pro kinodistribuci v posledních letech vzniklo několik. Své mramorizační pomníčky mají Karel Gott či skladatel Karel Svoboda, Meky Žbirka zase kolážovitě pojatý energický portrét. Všechny tituly sdílí nekritickou úctu k portrétovaným, byť alespoň Meky formálně vybočuje z protínající se tradice televizně pojatých výpovědí.

Dokument Petry Všelichové, jež točí primárně pro televizi, se věnuje osobnosti Jaromíra Nohavici. Výstižný název Jarek proslulého folkaře s bodrou rétorikou ukazuje přesně tak, jak chce, aby jej veřejnost vnímala. Posiluje Nohavicův veřejný obraz jako pragmatického a lidového člověka.

Film začíná lákavým shrnutím takřka "netflixovského" střihu, jenž pro diváky shrnuje, o čem bude dalších sto minut. Tezovitě prezentuje Nohavicův světonázor, prokládaný archivními záběry i pulzující hudbou. Medailonek se posléze překlopí do Nohavicova putování rodným krajem a vzpomínání. Pocitové narativní struktuře mají dodat ráz a rytmus občasné záběry, kdy Nohavica hledí přímo do kamery a frázemi odděluje tematické segmenty, jež jímají jeho dětství, lásku ke své ženě, ale třeba i alkoholickou etapu.

Tvůrci plně spoléhají na Nohavicovu osobnost a jeho vyprávění. A podřizují tomu vše. Většinu stopáže tak sledujeme chodícího protagonistu, jenž brouzdá místy, kde dříve žil, chodil do školy, na vojnu… Portrét zakonzervovává jeho historkářskou povahu - jak sám Nohavica ve filmu zmiňuje, má tendenci neustále vyprávět. Se svou minulostí však nevede dialog, zůstává u tendenčních vyprávěnek. Jeví se před námi jako život rekapitulující muž s minimem sebereflexe. Reflexe však nepřichází ani od filmařů. Byť oficiální synopse od distributora slibuje, že Nohavicu uvidíme v různorodém světle, neb má jeho osobnost mnoho odstínů, vidíme jej pouze v jedné a též poloze.

Film nejvíc "režíruje" Nohavica

To, že má hudebník velký tvůrčí i zájmový rozptyl, což film na několika příkladech zdůrazňuje, totiž neznamená, že se ve filmu otevírá psychologicky vrstevnatá osobnost. Nelze se zbavit dojmu, že Nohavica má celou dobu kontrolu nad tím, kam filmaře pustí. Svůj obraz si kočíruje tak nějak sám, tvůrčí vklad štábu je minimální. V několik segmentech filmový štáb rázně posílá mimo místnost, do jisté míry jej také organizuje, udává tempo. Film zkrátka postrádá téma. Je pouhou kolekcí historek, prostříhaných archivními záběry, jež ukazují především Nohavicovo putování po zahraničních štacích.

Právě vyobrazení Nohavici jako věčného poutníka, jenž pro své písně nachází inspiraci ve vlastním životě a zážitcích, je pro film klíčové. Inspirativních pasáží, kde Nohavica mluví o struktuře svých písní a samotném tvůrčím procesu, jež jsou skutečně nosné a podnětné, je pramálo. Hudba zní napříč filmem takřka neustále. Posiluje pocit, že u Nohavici tvorba a život splývají v jedno. Pro vyprávění se tak v několik pasážích nabízí otázka, zda existuje hranice mezi autorem a tvorbou, zda se tyto světy dají oddělit, zda by se vůbec měli oddělovat. Nic z toho však nepřichází. Místo toho volí laciné oslí můstky, kterými písně a Nohavicovo vyprávění banálně propojují. Ambice poznávat umělce skrze jeho hudbu zůstává skutečně jen na papíře.

Chybí reflexe StB i Putina

Jediný niternější a "obnažený" segment představuje Nohavicova rozprava nad alkoholismem. Ten konečně alespoň v částech vykazuje konceptuální snahu o práci s archivním materiálem, jež vytváří podmanivou koláž fotek popíjejícího Nohavici, zatímco on zpětně komentuje vystoupení, kde byl pod vlivem. Jde však o ojedinělý záchvěv. Nad celým vyprávěním pak pochopitelně visí kontroverze s Nohavicou spojené. Jmenovitě spolupráce s StB a převzetí ruského vyznamenání z rukou Vladimira Putina. I zde filmaři vyvíjí minimální úsilí k navození dialogu či nějaké konfrontace.

Nohavica ve filmu několikrát hovoří o vztahu k ruské hudbě a kultuře, inspiruje jej a má ji rád, stejně tak vyznává svou lásku k Mozartovi, na jehož tvorbu nabízí relativně svěží interpretační pohled. Chápeme jeho motivace k převzetí řádu. Byť je jeho pohled na celou situaci v určitém ohledu ignorantský, popírající širší souvislosti, s kvalitou filmu jeho názor nemá nic společného. Ve chvíli, kdy však tvůrci s touto problematikou nijak nepracují a nesnaží se o jakoukoli disputaci, případnou nekonformnost stran kladených otázek, už to problém je. Film se stává hlásnou troubou.

Nohavica se neobhajuje, film to dělá za něj

Protagonista ve filmu říká, že nemá potřebu se obhajovat. Dokumentární portrét to ale do velké míry dělá za něj. Nohavicovy kontroverze rozebírající pasáže navíc tvoří jen titěrný zlomek stopáže. Jinak se musíme spokojit s po čase více než únavnými historkami ostravského barda. A únavnými je nečiní portrétovaný, nýbrž samotný film, jež nenabízí a vlastně ani nemá ambice zprostředkovat cokoli jiného. Jarek je především velkým PR odrazem, v němž sledujeme hudebníka, kterého na ulici neustále někdo zdraví a vyjadřuje mu svou náklonnost.

Vidíme jej jako takřka globální superstar, jež si šlape vlastní, na kritiku nehledící cestu. A když povídá o své spolupráci s StB, nezapomene, hledíc do kamery, hluboce zmínit, že on osobně nikomu neublížil. Filmaři opět tuto skutečnost skrze dostupné prameny nijak nereflektují, spokojují se s adorativním a odpor nekladoucím stylem. Plní úlohu pouhých točičů. A to i stran samotného snímání, které je rovněž nenápadité, obyčejné. Režisérku párkrát slyšíme mimo obraz, kdy svůj hlas ve zvukové stopě ponechá zejména proto, aby zmínila, že ji lidé za to, že s Nohavicou točí dokument, odsuzují.

Z výsledného tvaru trčí určitá zoufalost. Jaký má smysl natáčet sborník historek? Film bude mít v kinech pravděpodobně vysokou návštěvnost, vzhledem k silné fanouškovské základně tvůrce, pro níž bude dokument příjemným doplňkem, díky němuž si potvrdí to, co o Jarkovi znají, a utvrdí se v dojmu, že jde o laskavého a prostořekého umělce-samorosta. Ve filmu je ho všude plno. A nic víc. Nohavicův obraz ve vynikající mystifikaci Rok ďábla od Petra Zelenky, kde se písničkář zrcadlí jako enigmatický guru, nadále zůstává umělecky mnohem nosnější variantou, přičemž o něm a jeho tvorbě řekne paradoxně mnohem víc než tato nezadržitelná kadence historek.