Jak se volba papežů vyvíjela v historii?

Současný způsob volby papeže má dlouhou historii sahající až do 13. století, kdy byla zavedena pravidla pro uzavřené hlasování kardinálů. V průběhu dalších století došlo samozřejmě ke změnám, hlavně tedy v tom minulém.

V roce 1904 zrušil papež právo veta evropských mocností, tedy Rakouska, Španělska a Francie, což omezilo světské zasahování do volby. Pavel VI. pak v roce 1970 rozhodl, že volebního práva budou zbaveni kardinálové starší 80 let, čímž omezil vliv nejstarší části kardinálského sboru. Klíčovým milníkem se pak stala volba Jana Pavla II., prvního neitalského papeže po 450 letech.

Proč měli do té doby tento post de facto "předplacený" italští kardinálové?
To je jednoduché: kardinálský sbor sestával v drtivé většině z Italů. Tento stav trval po staletí díky přímému vlivu římských papežů na jmenování kardinálů. Navíc, třeba v politicky senzitivní době - jako na prahu první a druhé světové války - by volba papeže z jiných částí Evropy mohla být vykládána jako podpora toho či onoho bloku.

Ale pak je tu ještě jeden jednoduchý důvod: konkláve se obvykle svolávalo krátce po papežově smrti, což znevýhodňovalo neevropské kardinály, kteří měli cestu do Říma delší. A Italové to měli nejblíž…

Kolik dní po papežově smrti se vlastně konkláve schází? 
Papež Pius XI. (v úřadu byl od roku 1922 až do své smrti v únoru 1939; pozn. ed.) lhůtu prodloužil na 15 dnů. 

Když se vrátíme na začátek - jak volba probíhala do 13. století?

Proces volby papeže se postupně vyvíjel s cílem posílit nezávislost církve na světské moci. Původně se na volbě římského biskupa podíleli i duchovní a věřící, ale od 11. století získalo rozhodující roli kardinálské kolegium. V roce 1059 bylo stanoveno, že papeže volí výhradně kardinálové, přičemž od 12. století bylo nutné dosáhnout dvoutřetinové většiny hlasů.

Od konce 13. století probíhá konkláve za zavřenými dveřmi, aby se předešlo vnějším vlivům. Nicméně se v minulosti několikrát volilo i mimo Řím, například v Perugii nebo v Neapoli.

Jak se vyvíjel počet kardinálů?

Ještě za první světové války bylo kardinálů 59, podobně jako v polovině století. Ale na konci 20. století už bylo kardinálů 220, i když jen 165 mělo právo volby - zbytek o ně přišel kvůli zmiňovanému věkovému omezení.

Může stávající papež ovlivnit volbu svého nástupce tím, že cíleně povyšuje na kardinály spíše konzervativní, nebo naopak liberální kandidáty?

Určitě to není to pravidlo, to by chtělo až moc promyšlenou strategii. Navíc často arcibiskup získává titul kardinála čistě z pozice své funkce, třeba pařížský arcibiskup. Ale svou roli hraje celá řada faktorů, takže stát se to může.

Jak dlouho konkláve trvá?

Konkláve nemá omezený čas. Víme, že to trvalo i měsíce, ale ve 20. století probíhaly relativně krátké volby - v řádu dní.

Hlasování je tajné a kardinálové jsou izolováni od světa. Víme, jak volba probíhá?

Ano, i když je to přísně tajné a za vynesení informací hrozí exkomunikace, tak jsme vlastně velmi podrobně informováni. Vždycky nějaká informace prosákne, zachová se nějaký deníček… Takže třeba volby ve 20. století jsme schopni velmi dobře rekonstruovat. Víme, kolik který kardinál dostal hlasů, víme, jaké frakce tam byly…

Patří k volbě papeže to, co ke každé volbě: intriky, vyjednávání, volební koalice?

Samozřejmě patří, i když se jedná o duchovní volbu. Probíhá vyjednávání a vytváří se neformální aliance. Obvykle je to tak, že buď vyhraje konzervativní, nebo liberální kandidát, a to je obvykle rychlá volba. Teprve pokud se to ani jednomu nepodaří, nastoupí kompromisní kandidát a taková volba se obvykle více táhne. Některé volby jsou jasné - třeba zvolení Pia XII. v roce 1939 -, jiné byly překvapením, například zvolení Jana XXIII. či právě papeže Františka.

Nebyla překvapením i volba Jana Pavla II.? Neitala, Slovana, muže zpoza železné opony?

Ano, volba Jana Pavla II. v roce 1978 byla překvapivá. Šlo o prvního neitalského papeže po více než 450 letech, navíc pocházejícího z komunistického Polska. Kardinál Karol Wojtyła byl však dobře známý svou intelektuální hloubkou, pastorační energií a odvahou čelit totalitnímu režimu. Jeho zvolení tak signalizovalo univerzálnost církve a mělo silný symbolický i politický dopad, zvláště ve střední a východní Evropě.

Byl zvolen čistě pro své osobní kvality, nebo tím chtěla církev i něco vzkázat?

Volba Jana Pavla II. v roce 1978 byla kombinací obojího. Jak jsem řekl, kardinál Karol Wojtyła vynikal intelektuální hloubkou a pastorační energií, což z něj činilo silného kandidáta, ale zároveň jeho zvolení neslo i jasné poselství - církev se obracela ke střední a východní Evropě, která trpěla pod komunistickými režimy. Volba neitalského papeže po staletích jasně zdůraznila univerzálnost církve a její schopnost čelit globálním výzvám.

Projevuje se při volbě napětí mezi církevními konzervativci a liberály?

To napětí je historický fenomén, je to doložitelné stovky let nazpět. Ale prohloubilo se v 19. století, kdy se posílil spor mezi zastánci papežské pevné ruky a větší autonomie národních církví. Druhý vatikánský koncil byl dalším milníkem, konzervativci kritizovali jeho reformy, liberálům se naopak zdály nedostatečné.

Ta dynamika tu je. I u Františka někdo oceňoval důraz na sociální spravedlnost a ekologii a jiní ho kritizovali, že se vzdálil katolické tradici.

Neměl to papež František složité? Zvláště u sekulární veřejnosti ho liberálové oslavovali, když mluvil třeba o ekologii, konzervativci naopak když mluvil o potratech…

To je úděl každé významné osobnosti, že si do ní každý projektuje své představy a očekávání…

Jak byste srovnal papeže Františka s jeho předchůdcem papežem Benediktem XVI.?

Pontifikát papeže Františka byl v mnoha ohledech průlomový. Kladl důraz na sociální spravedlnost, ekologii a nové formy pastorace. Otevřel církev širšímu dialogu se světem. Položil důraz na milosrdenství, třeba v přístupu k rozvedeným. Konzervativci ho naopak kritizovali za oslabení tradiční nauky církve.

Benedikt XVI. byl především velkým teologem a ochráncem katolické tradice. Byl spíše konzervativní, zatímco František byl spíše liberální. Benedikt zdůrazňoval návrat k liturgickým kořenům a boj proti relativismu v moderním světě. Benedikt XVI. učinil v roce 2013 bezprecedentní krok, když po více než 600 letech na úřad papeže rezignoval.

Překvapilo mě, že ho novým myšlenkám otevřený papež František nenásledoval…

Spekulovalo se, že už existuje rezignační dopis, který bude v pravý čas zveřejněn. Kolovalo to v médiích, že je možné to očekávat.

O Františkovi se občas říká, že na rozdíl třeba od Jana Pavla II., kterého formoval odpor ke komunismu i nacismu, byl on naopak ovlivněn teologií osvobození? Je to pravda? A co vlastně teologie osvobození znamená?

Papež František byl teologií osvobození ovlivněn jen částečně. Kritizoval sice její marxistické tendence, ale na druhé straně převzal její důraz na sociální spravedlnost a péči o chudé. Stručně řečeno teologie osvobození se rozvinula v 60. letech 20. století v Latinské Americe jako snaha spojit křesťanskou víru se sociální spravedlností a obhajobou chudých. Vatikán ji však kritizoval, zejména za Jana Pavla II., a to kvůli jejím ideologickým vazbám na marxismus.

Pojďme si zaspekulovat - jací jsou potenciální kandidáti na papežský stolec?

Objevují se jména kandidátů mimo Evropu, kteří jsou vnímáni jako favorité. Jde o kandidáty z Latinské Ameriky, Afriky i Asie. Velký potenciál má kardinál Peter Turkson z Ghany (76 let) a kardinál Luis Antonio Tagle z Filipín (66 let). Oba jsou považováni za silné kandidáty. Fridolin Ambongo Besungu z Konga je rovněž favoritem.

Z evropských kandidátů je silným favoritem Christoph Schönborn, vídeňský kardinál. Zvolen papežem může být teoreticky i on.