Režisér Eric Poppe založil svůj nový snímek na denících pastora Pedera Olsena, který byl pověřen biskupem, aby docházel za zatčeným Quislingem a pomohl mu dospět k pokání či rozhřešení. Bylo jasné, že žádný hezký osud tohoto politika, kterého všichni vidí jako zrádce, nečeká. Mladý nemocniční kněz se necítí být k podobné konfrontaci povolán, nemá zkušenosti z vězeňského prostředí. Ale nakonec začne pozvolna nacházet přístup do komplikované mysli autoritáře, který má pocit, že pro Norsko vykonal jen to nejlepší. A s nikým se o tom nehodlá bavit. Natož připustit, že by jakkoli selhal.

Režisérovi a jeho scenáristickému týmu se podařilo vystavět silné a navzdory komornímu pojetí strhující konverzační drama především z jednoho důvodu. Berou svého protagonistu vážně, dokonce k němu přistupují s jistou empatií. Podobně jako třeba autoři loňského portrétu současného amerického prezidenta The Apprentice: Příběh Trumpa, kteří vykreslili mládí budoucího politika bez zlehčování či jakkoli satirických tónů. Ne snad, že bychom chtěli kreslit paralely mezi Quislingem a Trumpem, jakkoli Poppeho snímek má v dnešní době, kdy sílí různé autoritářské tendence, o to větší relevanci. Film Quisling - Poslední dny nicméně dokazuje, že vůdcům je jednodušší se vysmívat, než pokusit se proniknout do jejich mysli.

Děsivý muž, který to zřejmě "myslel upřímně"

Přitom představitel Quislinga, norský herec Gard B. Eidsvold je typově obsazený tak, že by mohl být snadno karikaturou. Má vzhled, gesta i zapálený tón řeči, jimiž připomíná Adolfa Hitlera, výrazné oči navíc chvílemi působí, jako bychom sledovali Rowana Atkinsona v jeho nejslavnější roli Mr. Beana. Jenže o to zvláštnější je pronikat spolu s pastorem Olsenem k tomuto muži, na němž je nakonec nejděsivější to, že to možná "myslel upřímně". Kapitán Quisling, jak mu stále občas říká jeho žena, dříve působil v Rusku a na Ukrajině, kde viděl hrůzy hladomoru, kde údajně spatřil, jak "matky pojídají vlastní děti".

Quislinga všichni vnímali jako zrádce svého národa, jako kolaboranta, což je nepopiratelný historický fakt. Ale tvůrci se pokoušejí proniknout do mysli člověka, který nejspíš nebyl prospěchářem či zbabělcem, ale jedincem přesvědčeným, že kolaborace s nacisty je pro jeho zemi bezpečnější než bolševici číhající "na druhé straně" hranic.

Snímek je založený na rozhovorech obou protagonistů, přičemž sám Quisling pocházel z rodiny pastora, měl přehled v humanitních vědách a nejen v otázkách bible byl Olsenovi rovnocenným debatním partnerem. Tedy přinejmenším na intelektuální úrovni. Jenže s postupem času se pozvolna diskuse přesouvá do morální roviny. A tam teprve začíná být debata opravdu zajímavá.

Zneklidňující etické otázky

Tvůrci jistě nevykreslují Quislinga jako sympatického muže. Spíše drobnými detaily ukazují, že většina národa ho nenávidí, odkrývají, jakým hrůzám - včetně koncentračních táborů - přitakal a svými projevy je bránil. A zároveň sledují, jak se Olsen pokouší Quislinga přimět, aby reflektoval své činy. Jenže jak se střídají intimnější rozhovory v cele se stáními u soudu, je stále zřejmější, že Quisling hodlá své postoje držet až do konce. Klíčová otázka je proč.

Třeba když u soudu zvolá: "Nikdo toho pro Židy neudělal v Norsku tolik jako já!", zní to buď jako bohapustá a nestoudná lež, nebo jako provolání muže, který hluboce propadl klamu o vlastní důležitosti. A snímek naznačuje, že spíše platí druhá možnost. Quisling měl větší cíle než jen vládnout Norsku a vést ho k "lepším" zítřkům. Snil o tom, že domyslí svou vlastní univerzalistickou teorii, že nalezne absolutní pravdu.

Nakonec největšími morálními dilematy prochází sám Olsen, který se trápí jistou věcí, již mohl za války udělat jinak. Quisling se sice se "svým" pastorem sblíží (a nakonec nejenže jejich rozhovory vezme na milost, ale začne mu na nich záležet), avšak ani při čekání na smrt nedovede připustit, že se dopustil něčeho špatného.

Jakkoli je drama Erika Poppeho místy vystavěné trochu na jistotu a spoléhá na osvědčené scenáristické triky, jeho síla spočívá v tom, jak umí pokládat zneklidňující etické otázky. Jak ukazuje, že vysoký intelekt nestačí k tomu, aby byl člověk kompletní silnou osobností. Je to zároveň disputace o povaze víry a křesťanství, ale přitom dost otevřený snímek, aby nutil publikum přemýšlet. O extrémních činech, extrémních jedincích i o tom, jak snadno se dějiny mohou opakovat. A jak snadno ti u moci mohou podlehnout dojmu, že konají správné věci.