Teploty přes 40 stupňů ve stínu, obrovská vlhkost. Byly podmínky v Čcheng-tu vůbec únosné, abyste závodili? Tragédie Itala, který zemřel osm dní po svých 29. narozeninách, zastínila celé hry.

Je to obrovská tragédie a je smutné, že nejspíš k nějakým opatřením, co se týče závodění v extrémních podmínkách, bude docházet až po tom, co se něco takového stalo. Pokládám si otázku, jak tomu předcházet, protože se asi nedá vymyslet plošné opatření, které by tomu zamezilo. Určitě je ale na místě uvažovat o pořadateli, který bude během celého závodu sledovat GPS běžců. Když se někdo přestane pohybovat, co nejdříve by se to mělo začít řešit. Dále by šlo aspoň improvizovaně zařídit více občerstvovacích stanic po celé trati. V Číně se to celé odehrávalo na přímém slunci. Orientační běh vždycky bude do jisté míry rizikový sport, ale je nutné ta rizika minimalizovat.

Zprávy o smrti Debertolise byly velmi kusé. Při závodě na krátké trati byl nalezen v bezvědomí, o čtyři dny později v nemocnici zemřel. Jak jste to vnímali na místě?

Nikdy se nedozvíme, jestli by rychlejší reakce nebo nějaké jiné opatření té tragédii předešlo. Ale určitě je na místě s tím urychleně něco dělat a zamyslet se nad tím. Nicméně i my závodníci jsme měli informací na místě málo a doteď sám nevím, jak dlouho Mattia na pomoc čekal. Těch závodníků s více nebo méně závažnými problémy bylo v tom závodě opravdu hodně, takže pořadatelé měli plné ruce práce. Věřím, že dělali, co mohli, bohužel tomu nedokázali předejít.

Předpokládám, že v orientačním běhu jste taková úzká komunita napříč národy a tohle vás muselo hrozně zasáhnout.

Strašně. Do poslední chvíle jsme věřili, že to dobře dopadne. Sice je to individuální sport, ale všichni se známe. Navíc na Světových hrách jsou ty výpravy menší, vytváří to příjemnější atmosféru, že se s těmi lidmi potkáváte několikrát za den. Člověk se pak o to více vcítí do pocitů těch nejbližších kolem Mattii. Trenéři, spoluběžci z italského týmu, do nemocnice za ním dorazila rodina. Vnímáte, jak hrozné a smutné to je. Nejen, že zemřel mladý závodník, který měl život před sebou, ale poznamená to celou rodinu.

Vy jste závod na krátké trati vzdal. Co se v něm stalo vám?

Stejně jako spousta dalších jsem bez předchozí zkušenosti závodění v tomto klimatu nedokázal dobře odhadnout tempo. Věděl jsem, že bude třeba šetřit síly, vystartovat konzervativně. Ale asi jsem začal o trošku rychleji. Po 25 nebo 30 minutách jsem cítil, že se tělo hodně vaří. I tak to vypadalo, že ve volnějším tempu budu moct závod dokončit.

Což se ale nakonec nepovedlo.

Nebyl jsem si vědom toho momentu, ale nejspíš nějaký hmyz mě bodnul do oblasti mezi ramenem a krkem. Najednou jsem cítil nástup ostré bolesti a mravenčení. V kombinaci s tou extrémním únavou z horka jsem začal omdlívat a ztrácet pozornost. Měl jsem problém se držet na nohách. Vnímal jsem, že je to problém, který musím hned řešit, jinak to nemusí skončit vůbec dobře.

Jak jste situaci řešil?

V uvozovkách jsem se doplazil k prvnímu stavení, které jsem viděl, a poprosil místní obyvatele o pomoc. Naštěstí se zachovali moc hezky. Přiběhli ke mně, dali mi pití a ovoce, mohl jsem si u nich ve stínu lehnout a nabrat síly. Asi 20 minut se o mě starali, než jsem byl schopný začít normálně fungovat, postavit se a dojít zpátky do arény závodu. Tam už přišla odborná pomoc od pořadatelů.

Zní až neuvěřitelně, jak jste se pak z tohoto stavu dostal, protože krátká trať byla vaším prvním závodem. Stříbro ve sprintu a bronz se štafetou teprve následovaly.

I pro mě je to doteď neuvěřitelné. Vůbec jsem nevěděl, jestli budu schopný se sebrat, protože pro tělo to musel být obrovský záhul. Něco, na co vůbec není zvyklé. Pak byl naštěstí den volna, ve kterém jsem se mohl maximálně věnovat regeneraci, hodně se hydratovat a jíst vydatné suroviny. Přesto ve mně byl hlásek, který mi říkal, že to nemusí být čistě v mých rukách a silách. Že možná tělo nebude připravené. Ale nakonec to nějak zvládlo a ze stavu, kdy jsem málem zkolaboval, se během dvou dní vše zázračně spravilo. V obou dalších závodech jsem se cítil skvěle.

Jak si těch dvou medailí považujete?

Pro mě jsou hrozně důležité. Světové hry se konají jednou za čtyři roky a v Česku hodně rozhodují v žebříčcích Národní sportovní agentury. Ovlivňují postavení sportů v rámci podpory, takže svým způsobem to považuju za svou zodpovědnost, abych pomohl našemu svazu se zvýšením podpory a zviditelněním orientačního běhu mezi ostatními sporty. Dlouho jsem se k tomu upínal, během posledních dvou let jsem několikrát odcestoval do Číny na soustředění a závody, abych získal nějakou výhodu. Přeci jen organizací nebo terénem je to jiné oproti akcím v Evropě. Je super, že jsem navázal na bronz ze sprintu z předchozích Světových her v Americe.

Světové hry jsou takovou olympiádou pro neolympijské sporty. Mají výsledky z nich ve světě orientačního běhu velkou prestiž?

Ne každá federace to staví takhle vysoko jako my v Česku. Pro nás je to akce, které si vážíme srovnatelně s mistrovstvím světa nebo Evropy, ale třeba Finové nebo Norové, kteří patří v orienťáku mezi nejsilnější národy, letos na Světové hry neodcestovali. Konkurence je menší i tím, že na Světové hry může každá země vyslat jen dva běžce pro danou kategorii, kdežto hlavně na mistrovství Evropy startuje klidně osm Švédů, Finů, Norů nebo Švýcarů a rozdíly mezi nimi jsou skoro minimální. Ale pro nás mají Světové hry i tak svou prestiž a platí, že pokud chcete získat medaili, pořád musíte porazit řadu hvězd.

Na Instagramu máte uvedeno, že jste profesionální orientační běžec. Ale v armádním centru Dukly máte jen poloviční úvazek. Co to znamená v praxi?

Své příjmy skládám z různých zdrojů. Jednak mám poloviční úvazek v armádním sportovním středisku na Dukle, ač to by se mohlo změnit od nového roku. Je možnost jít na plný úvazek do armády jako voják z povolání, ale na pozici profesionálního sportovce. Jednak jako orientační běžci fungujeme na finanční podpoře od svých oddílů, za které závodíme. U mě je to Choceň. A přestože se to nerovná podpoře z Dukly, je to nezanedbatelná část mého ročního rozpočtu.

Zároveň závodíte i za finský klub Kalevan Rast, že?

Ano, další složku rozpočtu tvoří podpora od mého finského oddílu, za který běhám týmové štafety ve Švédsku a Finsku. Ty jsou tam hodně prestižní a populární. Ve Skandinávii fungují poloprofesionální kluby. K tomu připočtěme možná ještě nějaké prize money od českého svazu, třeba právě za medaile.

Takže když to sečteme, orientační běh vás živí?

Přesně tak, můžu se z mého pohledu nazývat profesionálním sportovcem. Věnuju se čistě sportu.

Neleze vám to při důležitých závodech do hlavy? Třeba teď na Světových hrách, po nichž se do značné míry od vašich výsledků odvíjí státní podpora celého vašeho sportu?

Až na top sporty bude tohle podobné v každém odvětví. Sportovci bojují o každý kus peněz, ale je důležité si to moc nepřipouštět. Vidět ve všem finance, to by bylo mentálně hodně náročné, takže se snažím na to tolik nemyslet. Ale je pravda, že tyhle medaile jsou pro mě velkým bonusem a jistotou třeba na rok nebo dva dopředu, že můžu v orienťáku pokračovat v tomhle nastavení.

Čím to je, že ve vašem sportu tolik dominují Skandinávci? Všechny medaile z letošního MS sebrali Norové, Švédové, Finové a k nim tedy ještě Švýcaři.

Je to proti nim těžké a není ani moc dobré pro ten sport, že medaile sbírají víceméně čtyři národy. Pro globalizaci orienťáku by bylo lepší, kdyby se zapojilo více zemí. Je to dáno tím, že ve Skandinávii je ten sport obrovský populární. Je ukotven v systému vzdělávání, na školách je to součást tělocviku. Jsou i gymnázia, kde jsou třídy specializované na orientační běh. Ta základna je tam několikanásobně větší, logicky z toho vychází více světových závodníků.

Máte jako Češi naději, že se jim přiblížíte?

Musím říct, že podmínky, které nám teď svaz poskytuje, jsou srovnatelně dobré s těmi na severu, ale myslím, že to bude ještě chtít chvilku času, než nám tady sedne aktuální systém práce s mládeží. Věřím, že výhledově do pěti let budeme schopni se ještě více dotáhnout na severské země. A doufám, že čekání na medaili budu schopný zlomit dříve i já. Pokud se nepletu, tak v individuálních závodech čeká Česko na medaili od roku 2008, kdy ji vybojoval Michal Smola na MS. Já jsem byl několikrát blízko na ME a když budu pokračovat v nastavené práci, tak je snad jen otázka času, kdy se to zlomí. Ostatně právě ME nás čeká za týden v Belgii a po Číně cítím solidní formu. Zdravotně už jsem po těch potížích v prvním závodě Světových her zcela v pořádku.