Byla olympiáda v Paříži. České družstvo kordistů senzačně proklouzlo do bitvy o třetí místo s domácí Francií.

Jiří Beran starší komentoval přenos pro televizi, jeho syn na planši psal ve dvaačtyřiceti hollywoodskou bronzovou tečku za úžasnou kariérou.

"Když jste trenér otec, znamená každý úspěch syna dvojnásobnou radost. Zároveň ale každý neúspěch dvojnásobnou bolest," říká Beran starší.

Tentokrát si mohl vychutnat tu lepší variantu. Však se také v emotivním komentáři živého přenosu odvázal a několikrát použil výraz "ty brďo", který se okamžitě stal českým hitem.

Jeho syn, pro něhož byl táta vždy největším vzorem, poté vykládal: "Na mojí kariéře si nejvíc vážím, že mě to celou dobu bavilo a baví. Nikdy nenastal okamžik, že bych si řekl: Teď se mi třikrát nedařilo, už to nechci dělat. Naopak říkal jsem si: Chci to dál dělat."

Existuje větší poklona pro rodiče a trenéra v jednom? Ne. Takže si hned za tepla položme otázku, jak se k téhle symbióze oba dopracovali.

Odpovědi obou se protínají u kamarádského přístupu. "My jsme se nikdy nehádali. Ani při tréninku," přísahá Beran senior. "Asi nikde," dodává syn.
Jeho výchova se nesla ve znamení několika mouder, které od tatínka slyšel odmalička. To nejdůležitější?

"Táta vždycky razil přísloví: Můžou nás přibrzdit, ale nemůžou nás zastavit. Je to tak. Když někdo dělá jakoukoliv věc dlouhodobě a poctivě, úspěch se dostaví - buď dřív, nebo později. Já jsem příklad, že se úspěch dostavil fakt později," usmívá se Beran mladší.

Ano, v jeho případě skutečně platilo "kdo si počká, ten se dočká". Na první olympiádu se kvalifikoval ve čtyřiatřiceti, cenný kov z her mu pověsili na krk po čtyřicítce.

Ještě něco bylo pro jeho kariéru klíčové. Do bílého mundúru se nemusel obléct jako špunt povinně, neb k tomu velela rodinná tradice, ale mohl si o tom rozhodnout sám. Nejdříve se zdálo, že skončí u fotbalu, který válel v žákovském věku. Pak ovšem zvítězil kord.

"Táta mi dal možnost, že můžu trénovat, ale jestli budu trénovat, bylo na mně. Totéž bylo se závody, se soustředěními. Kdybych řekl, že na ně nechci jet, říkal by: Je to škoda, podle mě bys tam měl jet, bude tam sranda, ale ok. Prostě nasměroval mě, ovšem finální rozhodnutí bylo vždycky na mně. Někteří rodiče dětem chtějí pomoct, ale někdy můžou tlačit přes pilu."

Nucení na sílu do něčeho, co ratolest sama nechce, se záhy obrátí proti. Dítě se zasekne a už s ním nehne ani pár koní. U Beranů tohle nehrozilo.

"Já jsem bral vždycky děti, i když byly menší, za parťáky," podotýká Beran starší.

"Taky jsme měli těžkou bouračku, kdy nás opilý Bulhar srazil, a byli jsme rádi, že jsme to přežili. Takže jsme pak měli trošku jiné starosti a na zlobení u nás nebyl prostor. Ale hlavní je, že všechno bylo tak nějak automatické a ani nás nenapadlo někoho někam tlačit. Jirka mi třeba řekl: Tohle bych nedělal, šel bych na to malinko jinak. Já se nad tím zamyslel a říkám: Ono je to fajn. Plno prvků od Jirky, které jsou vyzkoušené, jsem zakomponoval do šermířské školy, kterou dělám. Jsou to úplné novinky, které nikde nenajdete, ale fungujou. A to je důležité," dodal.

Jakými prvky Beran mladší například obohatil otce? "Třeba dva body sekačkou," vychrlí ze sebe Beran starší, což chce pochopitelně bližší vysvětlení.

"Body, kdy nebodáte přímo, ale přes čepel nahoru. První akce je fintovaná. Když se trefí, je to zlatý, jenže většinou se netrefí. A soupeř do toho letí fleší, jenže Jirka udělá bum a dá ten druhej násek. A to jsou dvě sekačky za sebou. Začal jsem to dělat se svojí skupinou. Samozřejmě to hned na začátku nešlo, ale potom ano," doplňuje.

Trénink, který spolu absolvovali, se měnil s ohledem na věk. Beranovi se jinak připravovali v mládežnické kategorii, v seniorské a na sklonku synovy závodní dráhy.

"Poslední dva roky jsme s tátou ladili, protože jsem už nemohl tolik trénovat," rekapituluje Beran junior. "Nejezdil jsem na velké zahraniční kempy, jako jezdili kluci, protože bych se tam do toho zbláznil a přepálil bych to. Hlava je furt mladá, takže bych se do toho pustil po hlavě a určitě bych se zranil. Musel jsem se brzdit. Podařilo se to a zůstal jsem zdravý do posledního momentu."

Během šermu nezapomněli ani na vzdělání, oba vystudovali vysokou školu. Oba jsou také příklady férovosti.

Beran junior přiznal na olympiádě v Riu zásah od soupeře, který nikdo neviděl.
"Učíme šermíře fair play odmalička. A myslím si, že Jirka sportovním gestem z Ria pozitivně nakazil závodníky," upozorňuje Beran starší.

"Tak to vnímá i svět. On dostal Cenu fair play nejenom u nás, ale také od mezinárodní šermířské federace. Byli jsme ji tenkrát převzít v Dublinu na kongresu, to jsem si nenechal ujít. No a to se rozkřikne. Nikomu nestojí za to dělat nějakou lumpárnu," doplňuje.

A čím mu následovník Jiří udělal největší radost? "Tím, že ve dvaačtyřiceti letech předváděl absolutně top šerm. Pro mě jako trenéra byla docela velká výzva nastavit ho tak, aby byl schopný na olympiádě předvést nejlepší šerm. Nesměli jsme trénink a přípravu moc přepálit. Aby nebyl unavený. Musel být akorát, což se povedlo," uzavírá Beran senior.