Jakmile se otevřou dveře od stodoly, diváci se ocitají v městě Jackson Hole uprostřed Wyomingu. Už nejde o divokou pouť postapokalyptickou krajinou jako v první řadě, na konci roku 2029 nacházíme dvojici protagonistů Ellie a Joela ve zdánlivě stabilní situaci. Místní komunita je organizovaná, pravidelně drží hlídky a monitoruje aktivitu houbových zombies, jejichž zrod a kompletní proměnu chodu světa sledovala první řada seriálu podle populární videohry. Ta se stala jednou z vůbec nejvěrnějších a nezdařilejších herních adaptací.

Hned od počátku druhé řady je vidět, že se tvůrci Craig Mazin a autor původní hry Neil Druckmann, jenž se také na seriálu podílí, drží osvědčených postupů žánru. Už zakladatel zombie hororu George A. Romero věděl, že důležité není jen vymyslet děsivá monstra, ale také (a možná především) vystavět dostatečně komplikované a morálně nejednoznačné vztahy mezi lidmi. A autoři The Last of Us sledují městečko, kde je třenic hned od prvních chvil celá řada.

Nyní devatenáctiletá Ellie už není pubertální dívka, na kterou dopadla tíha toho, že je dost možná tou nejdůležitější osobou na světě, jelikož je imunní proti kousancům parazitů z říše hub. Vlastně se mnohem méně bojí toho, vrhnout se s nožem v ruce na zmutované zrůdy, než vyříkat si některé věci napřímo se svým chráněncem Joelem. Drsňák Joel v podání Pedra Pascala má podobnou potíž, dokonce chodí na terapie, jakkoli to před zbytkem města tají. A to je jen střípek z toho, co bude nejspíš brzy bránit hladkému chodu místní komunity.

Napětí i melodrama

Režisér Craig Mazin, který se před The Last of Us proslavil minisérií Černobyl, opět ukazuje, že je mistrem co do vykreslení atmosféry. Umí zinscenovat napětí, když se dvě postavy a blíže neznámý počet zombies plíží klaustrofobními potemnělými a polorozpadlými interiéry, ale s podobnou intenzitou zachycuje i drobné slovní půtky mezi protagonisty či proměny nálad během tancovačky při oslavách příchodu nového roku.

Stejně jako v první řadě tvůrci kombinují akci a napětí s melodramatickými prvky a těží z uvěřitelných, nečernobílých postav. Uštěpačná čtrnáctiletá teenagerka Ellie ovšem dospěla v mladou ženu, a druhá řada tak už nebude těžit ze zábavných interakcí s žoldákem Joelem, který se v průběhu dřívějších epizod jen pozvolna zbavoval svého cynického "ochranného pouzdra". V něm se schovával po tragických rodinných událostech ze začátku apokalypsy. V první řadě stála dynamika seriálu hodně na tom, že Joel zprvu bral transport Ellie do kýženého cíle jen jako pracovní úkol. Nyní je právoplatným členem komunity a řeší opačný problém. Sotva se dvojice emočně sblížila, došlo k odcizení. Mohly by v tom být pouze běžné třenice, jaké probíhají mezi každou druhou dcerou na prahu dospělosti a otcem, jímž se Joel de facto stal. Jenže jak vědí diváci finále první řady, ten rozkol má jasnou příčinu. Joel učinil složité rozhodnutí. Zachránil bytost, na které mu momentálně záleželo nejvíce na světě. Přitom však zabránil tomu, aby došlo k extrahování potenciálního léku proti zombie nákaze - za cenu dívčina života. A navíc o tom Ellie lhal.

Toto východisko staví hrdiny do ještě temnějších konstelací než první řada, která už tak byla občas divácky náročná - nejen kvůli samotným, místy enormně sugestivním okamžikům hrůzy, ale právě kvůli tíživým etickým rozhodnutím hrdinů. Druhá řada už se nemůže spoléhat na jasné rámovaní dané cestou z jednoho místa na druhé; jak vědí znalci videoherní předlohy, půjde o méně ucelenou záležitost s řadou dějových odboček.

Děs a dekadentní krása

Ale to základní zjevně zůstává. Schopnost pracovat s nejednoznačnými postavami a drsným světem připomínajícím westerny, kde humánní zacházení není zrovna tou nejběžnější lidskou vlastností, ale přitom právě o zachování lidskosti tu jde nejvíc. Navíc se objevují náznaky, že ani samotná monstra nemusí být nutně jen stvůrami poháněnými instinktem.

Zmiňovaný "otec" zombie žánru Romero, jehož filmy byly Druckmannovi jednou z hlavních inspirací při tvorbě původní videohry, využíval své nemrtvé bytosti lačnící po lidském masu také jako poměrně sofistikovanou metaforu. Jeho zombies se vyvíjely a často je ukazoval jako smutné bytosti, z nichž se vytratila lidskost, spíše jako zrcadlo reflektující aktuální společenské problémy než pouhé krvelačné tvory.

I zombies v The Last of Us se nejspíš vyvíjejí. Při pohledu do jejích tváří se chvilkami mísí pocity děsu až s jakousi dekadentní krásou. Uvidíme, co přijde dál. Ale zatím se zdá, že rozlehlý svět videohry má potenciál přenést na obrazovky ještě celou řadu překvapení.