F1 je vůbec prvním závodním filmem, který vznikal v takto úzké spolupráci a s oficiálním posvěcením skutečné organizace. Na první pohled se snaží mazat hranice mezi fikčním světem a realitou. Těží ze skutečných značek, organizací, sponzorů i lokací, záběry se hemží reálnými jezdci. Byť by se dal film velmi jednoduše odmávnout jako megalomanské marketingové promo, bylo by to krátkozraké. Cílí totiž na stále rostoucí fanouškovskou skupinu formulí, pro niž je tento punc skutečných značek víc než jen přidanou hodnotou.

Formule 1 se totiž těší stále intenzivnější popularitě. Díky sociálním sítím a novým formátům, kdy máme jako diváci možnost být jezdcům blíže než kdy dřív (především pro velkou benevolenci stran ukazování zákulisí), je motorsport mezi mladými enormně oblíbený. A k tomu přičtěme ještě hojně sledovanou dokumentární sérii F1: Touha po vítězství od Netflixu. F1 se dokázala dokonale přizpůsobit době a využít moderní výdobytky ve svůj prospěch, zatímco většina ostatních sportů se drží rigidnějších postupů, případně se vše snaží pomalu dohánět.

Film tedy na jednu stranu využívá vzestupný trend v podobě záštity oficiálních organizací, na stranu druhou je propojen se starou hollywoodskou školou. A to nejen obsazením Brada Pitta, jenž působil i jako jeden z producentů, ale i způsobem realizace a stylem vyprávění. V centru stojí Sonny Hayes, bývalý nadějný závodník, který vlivem nehody nikdy neprorazil. Ten je jeho bývalým spolujezdcem angažován do trápícího se týmu na dně tabulky, aby mu pomohl k vzestupu, a především mentoroval rostoucí hvězdu Joshua Pearce (Damson Idris).

Tahle země není pro starý?

Oba jsou svéráznými osobnostmi. Na jejich rivalské dynamice je filmové vyprávění postaveno. Hayes, pro nějž byla vždy největší motivací rychlost a soutěžení, bez ohledu na zázemí a prestiž, chce dokázat, že nepatří do starého železa. Joshua je oproti tomu slibným talentem, jehož ambice jsou neustále rozpolcené mezi hvězdným statusem a závoděním. Jeho postoje připomínají Hayesovo mládí. Závodnický svět je vykreslený jako prostředí se silnými egy, kde přátelství a empatie ustupují do pozadí.

Film se tak tyto hodnoty snaží s upřímně staromilským nádechem vyzdvihnout. Ústřední narativ je pro žánr příznačně šablonovitý. Víme, kam vyprávění bude směřovat, určitá mechaničnost však k těmto velkým hollywoodským příběhům patří a díky dobře provedené realizaci je tato skutečnost podružná. Primární napětí pramení ze samotných závodů. Skutečný život začíná, když postavy usednou do strojů, případně ke strojům. F1 totiž klade velký důraz na spolupráci celého týmu a vyhýbá se tendenčnímu vyobrazení závodníků jako všehoschopných solitérů.

Děj mimo závodní okruhy však není pouhou "omáčkou". Organicky tyto dva světy propojuje, postavy burácejícími motory žijí. Jejich motivace a emoce se odvíjí takřka výhradně od nich. Je však třeba potlačit osobní zájmy a pro dosažení úspěchu spolupracovat. Nad vším visí frustrace z nedosažených osobních ambicí a pod řvoucími výfuky skrývaná bolest. I když se film nesnaží o hluboký psychologický ponor, jeho jednoduše, leč funkčně načrtnutá vztahová dynamika celé vyprávění stmeluje.

Kosinski už v Maverickovi silně vycházel z vlivu Johna Frankenheimera a jeho ultimátního závodnického opusu Grand Prix z roku 1966. Zde je tento inspirační zdroj ještě silnější. Frankenheimer jako první konceptuálně a systematicky využíval kamer přidělaných na samotná auta, hlediskových záběrů. Mistrně kombinoval dynamické montáže i dlouhé, napětí stupňující záběry. F1 na tento odkaz plně navazuje, technickou brilanci svého předchůdce však nikam příliš neposouvá. Paradoxně ukazuje, že efektu a velikosti téměř 60 let starého titulu nedosahuje.

Stále jde ale o strhujícím způsobem nasnímané a nastříhané dílo, jež spolehlivě navodí sugestivní pocity samotných jezdců. Mixuje hlediskové záběry a detaily na tváře závodníků splývajících se svým strojem. Digitální uhlazenost záběrů pak chvílemi diváka vytrhne z kýžené syrovosti, jež zazní pouze v dílčích momentech. Nelze se ubránit dojmu, že F1 je především eklektickým derivátem kanonické trojice závodních filmů The Crowd Roars (1932), Grand Prix (1966) a Le Mans (1971).

Položit život za rychlost

Nad současnou blockbusterovou a upřímně hollywoodskou produkcí však snímek svou technickou realizací stále vyčnívá. Především brilantní zvukový design v propojení s dynamickým střídáním úhlů kamer a s přehlednou i adrenalinem napumpovanou střihovou skladbou působí opojným dojmem. Situuje diváka do samotného centra dění a objektivním přepínáním perspektiv mu dopřává maximálně srozumitelný zážitek. Do vyprávění vkusně implementuje i vysvětlení různých specifických pravidel soutěže.

Brad Pitt neztvárnil neohroženého kovboje, který svou drzostí a zkušeností všechno napraví. Hayesův archetyp je obohacený o potřebnou porci ambivalence. Více uzemněné pojetí protagonisty a propojení s hvězdným obrazem nestárnoucího Pitta je zajímavé postavit vedle Cruisova Mavericka. Hayes je zranitelný, chybující, díky tomu více ztotožnitelný a paradoxně i sympatičtější.

F1 na ploše více než 150 minut plyne rychle a dynamicky i díky tomu, že struktura se do velké míry odvíjí od devíti závodních okruhů, přičemž každý protagonisty nějakým způsobem poznamená a posune. Dramaturgicky sevřený tvar napěchovaný napětím v závěru fluidně propojí veškeré načrtnuté motivy a prvky, jež do sebe kauzálně zapadnou.

Film ztělesňuje sugestivní příběh o sebedestruktivních tendencích položit za milovaný motorsport život, pídí se po podstatě toho, proč je někdo ochotný takto riskovat. V hazardu a sázce na promarněná rozhodnutí nalézá svobodu i přímý pohled do propasti. Ukazuje obě strany mince úspěchu, jakkoli stále v žánrově vymezených mantinelech. I když jsme si při sledování vědomi určité mechaničnosti, rozžhavené pneumatiky film dotáhnou do úspěšného cíle, kdy je velmi jednoduché podlehnout opojnému zážitku skropenému vítězným šampaňským.