K jeho napsání Jakubu Katalpu, vlastním jménem Terezu Jandovou, inspirovaly dějiny a atmosféra pohraničních Sudet, kam jako dítě jezdívala na chalupu. Kniha získala literární Cenu Josefa Škvoreckého a nominaci na Magnesii Literu. Čtyři roky nato vydala prózu Doupě, v níž připomněla témata odcizení, ztráty i zvláštní paralelnosti lidských osudů. V roce 2020 jí pak vyšel román Zuzanin dech vyprávějící příběh dcery židovského cukrovarníka Liebeskinda. Ten se částečně odehrává v koncentračním táboře, ale primárně vypráví o lásce a také o vztahu rodičů s dětmi.

K tématu druhé světové války a k dění v Sudetech se dnes pětačtyřicetiletá spisovatelka opět vrací. Jak v rozhovoru sama říká: "Když vyrůstáte v Sudetech, neutečete tomu. Možná ani nechcete." Děj svého nejnovějšího románu Úlice, který vyšel letos v dubnu v nakladatelství Host, umístila do fiktivního pohraničního městečka. Obyvatelé Úlic žijí poněkud izolovaně od zbytku světa, pěstují včely a stáčí med, dokud do jejich životů nevstoupí druhá světová válka spolu s muniční továrnou a koncentračním táborem. Tyto nevyžádané okolnosti pozvolna (de)formují i jejich charaktery. Autorka na osudech tří žen - Anežky, která se zamiluje do německého vojáka SS, Běly, jež provádí nelegální potraty, a Heleny, pracující jako účetní ve zmíněném koncentračním táboře - nekompromisně zkoumá hranice osobních morálních hranic i míru lidské svobody.

O čem podle vás román Úlice vypráví především?

O způsobu, jak člověk může zareagovat na věci, které ho semelou a které nedokáže ovlivnit. O lásce. O svobodě rozhodování a také o tom, co všechno nás utváří na nevědomé úrovni.

Svoboda rozhodování se mi také zdá být jedním ze stěžejních témat knihy. Vaše postavy často čelí situacím, v nichž není vůbec snadné se rozhodnout. V čem tedy jako lidé můžeme být svobodní, když nás tolik ovlivňují okolnosti - rodina, přátelé, dějiny, vlastní povaha?

Myslím, že svoboda není trvalý stav, do kterého se jednou dostaneme a už navždy v něm zůstaneme. Svobodu vnímám jako rozhodnutí zachovat si morální integritu a lidskost navzdory okolnostem, které často mohou být dost hrůzostrašné a které nemůžeme ovlivnit. Vybavuji si dlouhou diskusi s bývalým manželem, kterou jsme vedli o Miladě Horákové. Tvrdil, že komunisté ji úplně zničili. S tím nesouhlasím. Připravili ji o vnější svobodu, o život. Ale uvnitř zůstala Horáková mnohem svobodnější než její věznitelé. Rozhodla se tak. Dodnes z toho odkazu můžeme čerpat. Z toho, že ve svém srdci můžeme volit.

Řada postav vašeho románu také nějakým způsobem bojuje s vlastním svědomím. Je pro vás tohle téma důležité?

Nijak zvlášť. Jsem schopna pochopit lidi, které svědomí trápí, i ty, kteří ho mají značně atrofované. Oboje je zajímavé. Kromě toho mi svědomí přijde jako svého druhu konstrukt, semafor nebo ukazatel; řekla bych, že mnohem důležitější je schopnost a ochota milovat.

Podtitul vašeho románu zní Liebesroman. Není v tom trocha ironie? O lásku v něm sice jde, ale většinou je nějakým způsobem zničující, nešťastná…

Ten podtitul samozřejmě ironií je. Vztahy v Úlicích jsou dost vyšinuté, zběsilé, potrhané. Chtěla jsem, aby už podtitul říkal, že uvnitř půjde o hyperbolu. A navíc to odkazuje k barvotiskovým šestákovým románům, k červené knihovně, která sladkobolně trhá srdce.

Svou roli v Úlicích hrají i vůně. Často je v textu důkladně popisujete. Jsou pro vás v životě důležité? Jaké máte nejraději?

Mám ráda vůni koček, levandule, růžového dřeva a své dcery. Nikoliv striktně v tomto pořadí.

Tematicky Úlice připomínají váš román Němci nebo Zuzanin dech. Proč vás opakovaně přitahuje dění v česko-německém pohraničí během druhé světová války?

Zaprvé je válka univerzálním tématem. To bohužel vidíme i dneska. A nejspíš to budeme vídat tak dlouho, dokud se nepoučíme. A zadruhé, když vyrůstáte v Sudetech, neutečete tomu. Možná ani nechcete. Moji prarodiče se nevzali z lásky, ale proto, aby nemuseli na nucené práce do Reichu. Minimálně jeden z mých vzdálených příbuzných se po skončení války nevrátil z Osvětimi. Dětství jsem strávila v domě, odkud odsunuli německou rodinu. Dům, ve kterém teď bydlím, má totožnou historii. V sadu za domem rostou stromy, které původní majitel zasadil. Jabloně, třešně, hrušeň. A dub, samozřejmě. Prostě Němec, no.

Žijete s rodinou v pohraničí, blízko Domažlic. Co je podle vás pro vztahy mezi Čechy a Němci typické? Jak vnímáte jejich současnou podobu?

Nechci generalizovat. To není úplně šťastné, obzvlášť v tématu tak citlivém jako jsou česko-německé vztahy. Z obou stran cítím snahu ty vztahy narovnat. Pře cestách do Německa si nejde nevšimnout, jak jsou Němci korektní. Vzorní. Skoro úzkostliví. A řekla bych, že mnozí z nich stále cítí stud za svou minulost. Naopak Češi si dokážou udělat legraci i z mnoha drsných věcí, které se tehdy odehrály. Což neznamená, že bychom byli bezcitní, jenom se tak vztahujeme k životu. Černohumorně.

Připadá mi, že z části to česko-německé téma nenápadně vyprchává. Nemyslím, že je to dobře. Nepročistilo se, jenom bledne a někde skryté zahnívá. Vyleze na povrch, v nějaké jiné podobě. Trauma, potlačený vztek, křivda. Dokud se tyhle historické rány nevyčistí, ten koloběh utrpení pojede pořád dokola. Ukrajina, Rusko. Slovensko, Maďarsko. To není tak daleko, máme to kousek od hranic.

V románu se objevuje scéna, kdy během války letadla spojenců omylem bombardují Dobroslavice místo Plzně. Inspirovaly vás skutečné události, kdy v dubnu 1943 byly takto zničeny Dobřany?

Dobřany, přesně tak. Jako dítě jsem si hrávala v kráterech po bombách, kterých jsou lesy kolem Dobřan plné. A babička vyprávěla, jak vyskakovala z vlaku, když na něj útočili hloubkaři. Bylo mi asi osm let, když jsem tyhle historky slýchala. Sudety jsou prostě diagnóza.