Bylo léto 2016 a Václav Varaďa naplno rozjížděl trenérskou kariéru. V šatně malého břeclavského zimáku mu seděli Martin Nečas, Filip Chytil, Filip Zadina, Martin Kaut, Filip Král, Jakub Galvas nebo Jakub Škarek.

Ti všichni nakonec, ať už více nebo méně, ochutnali zápasy NHL.

"O našem ročníku 1999 se říkalo, že je vůbec nejsilnější ze všech," poví Machala, který dělal na Hlinkově memoriálu (tehdy se hrálo ještě pod tímto názvem) asistenta kapitánovi Nečasovi.

Finále proti Američanům rozhodl Machala vítěznou trefou na 4:3 a při oslavě potom lítal po ledě v bláznivé euforii. Později zavála kariéra čiperného útočníka třeba do Litvy. I o tom vypráví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Tak jaké máte vzpomínky na Hlinkův memoriál 2016?

Rád se k tomu vracím, protože vzpomínky jsou suprové. Jednak jsme to celé vyhráli, ale hlavně jsme tam měli opravdu tu partu, která táhne za jeden provaz. Díky tomu jsme to dotáhli do konce. Všichni makali pro tým, dobře si pamatuju tu euforii z finále proti USA.

Ten turnaj se hraje od roku 1991 a dodnes platí, že Češi ho vyhráli jen jednou. Je ten váš triumf o to cennější?

Asi jo. Nebudeme si nic nalhávat, tehdy to byl velký úspěch. Vážíme si toho. Nebrali jsme to s klukama jako nějaký dorostenecký turnaj, v té době to bylo pro nás něco, co jsme chtěli urvat za každou cenu.

V emocích po zlatém finále jste říkal, že gól proti Američanům je to nejkrásnější, co jste zažil. I po letech to vnímáte jako silný moment?

Samozřejmě se od té doby stalo plno dalších věcí. Postoupili jsme s Kladnem do extraligy, vyhráli jsme první ligu se Vsetínem… Ale tohle si pořád dobře pamatuju. Byla to euforie, dodnes je to pěkný zážitek.

Co ještě si z turnaje vybavíte?

Asi zopakuju, že to, jak jsme si v týmu celkově sedli. Dál jsme bohužel trochu klopýtali, ať už na mistrovství světa do 18 nebo 20 let. Říkalo se o nás, že jsme nejsilnější ročník vůbec, což nevím… Ale v Břeclavi si to sedlo natolik, že každý věděl, co má dělat a co by měl přinést týmu. Žádná chamtivost.

Zpětně vypadá sestava s budoucími hráči NHL nebo třeba mistrem světa Jáchymem Kondelíkem docela nabitě, viďte?

Přesně tak, někteří kluci pak svůj talent a ty naděje skutečně uplatnili.

A hodně jste tehdy vyzdvihovali trenéra Varaďu, který byl na počátku kariéry hlavního kouče. Jaký byl?

To jsou doteď hodně silné zážitky. (úsměv) Pan Varaďa je pro mě pořád jedním z nejlepších trenérů, které jsem kdy měl. Řekli by to i ostatní kluci. Přinesl emoce a věci, které jsme z dřívějších reprezentací v mládeži neznali. Bylo to jiné, pan Varaďa přinesl neuvěřitelný chtíč.

Mluví se o něm jako o tvrdém, přísném trenérovi. Jako sedmnáctiletí kluci jste z něj měli nejspíš obrovský respekt, že?

Hlavně bych ještě zdůraznil, že to tehdy skvěle poskládal. Každý v týmu věděl, co má hrát, jak to má hrát, co naopak nemá dělat. A jestli jsme měli respekt? Jasně. On přišel do kabiny, naběhly mu žíly na krku a snad všude na těle. Viděl jste na něm, jak tím žije. Nakopl to tak, že to bylo jako v jiném světě. Většího motivátora jsem nezažil.

Co jste na něho říkal při prvním setkání?

No, všichni jsme byli poprdění. (smích) Každý se chtěl před novým trenérem ukázat a on to srovnal tak, že nás nahecoval, zároveň jsme ale nebyli přemotivovaní. Prostě super.

Porazili jste Švýcary a Finy, v semifinále Švédy a šli jste na finále proti USA. V Břeclavi vám fandil plný stadion, jak vzpomínáte na to prostředí?

To byl takový ten pravý český zimáček, na jakém jsme všichni vyrůstali. Pro nás domácí prostředí v pravém slova smyslu. Diváci navíc skvěle fandili, tohle jsme si moc užívali.

Po turnaji jste odešel do kanadské juniorky. Nelétal jste v tom věku tak trochu v oblacích? Zlatá medaile, slova o nejsilnějším ročníku…

Samozřejmě jsem to měl v hlavě, ale neřekl bych, že jsem byl nějak namachrovaný. Spíš jsem si v té Kanadě o dost více věřil, byl jsem na takové vlně.

V jednom rozhovoru jste pak zmiňoval, že jste si v Kanadě myslel, jak budete projíždět celé kluziště, ale hned na začátku sezony vás posadil na zem tvrdý hit. A prý jste se dlouho vzpamatovával.

(smích) To si pamatuju. Tak asi trochu ano ještě k té předchozí otázce. Myslel jsem si, jak to v Kanadě budu "vodit", projedu hřiště a dám gól. Kanaďané mi ukázali, že takhle to nepůjde a musel jsem se přizpůsobit na nový styl. Dostal jsem vypínák u červené čáry, to je pravda.

Pak šla vaše kariéra přes Pardubice a různé prvoligové kluby. Často jste mluvil o tom, že vás brzdí zranění.

Od sedmnácti nebo osmnácti jsem měl problémy s rameny. To byl průšvih. Byl jsem snad na pěti operacích, táhlo se to a střídalo. Super sezona, v další jsem skoro nehrál. A zase to samé. S Kladnem jsme postoupili do extraligy a v zápase proti Hradci jsem dostal vypínák, po kterém jsem měl otřes mozku… Po poslední operaci jsem rok nehrál. Udělali mi to hodně dobře, akorát mi tam dali tolik svorek, že jsem v ramenech bojoval s obratností. Trvalo mi, než jsem to rozhýbal.

Skoro celou sezonu 2022/23 jste vynechal a najednou jste se objevil v Litvě, což je spíše exotická hokejová země. Jak se to seběhlo?

Ze dne na den. Volal mi kamarád, který zjistil, že se o mně píše, že se mi nepovedlo angažmá. Nechtěl jsem v té době na nic čekat, majitel Kaunasu v Litvě mi hned nabídl smlouvu a rozhodl jsem se jít do toho. Chtěl jsem se hlavně rozehrát kvůli těm ramenům a bylo to super. Líbilo se mi tam, hrál jsem s dvěma kamarády z Česka. Dařilo se mi bodově a tu sezonu jsem vlastně zakončil ve Vsetíně vítězstvím v první lize.

Jaká byla pobaltská liga hokejově? Spolu s vaším Kaunasem tam byly další dva litevské kluby, pět lotyšských a jeden estonský.

Byly tam tři kategorie - vršek, pak týmy uprostřed a ty pod nimi. Úroveň mezi těmi kategoriemi se dost lišila. Zázemí bylo jinak super, dostali jsme všechno, co jsme chtěli. Celkově to odpovídalo třeba středu první české ligy, ale byly velké rozdíly v herních stylech. Jinak hráli Lotyši, jinak Estonci, jinak Litevci.

Teď to ale vypadá, že hokej v Kaunasu skončil a klub už nehraje.

Tehdy se chtěli dostat do play off, což nevyšlo. Proto vlastně přijali nabídku Vsetína na mě, pustili mě. A myslím, že pak po roce majitel v Kaunasu řekl, že už hokej dělat nechce, že se chce věnovat něčemu jinému. Já na to ale vzpomínám rád, byl to pro mě restart a i se Vsetínem povedená sezona. Měl jsem obavy, jak budou držet ramena, ale od doby, co se připravuju s trenéry v Hradci, tak je to super. Za to bych jim chtěl poděkovat.

A nyní vás čeká další lehce dobrodružné angažmá - rumunská Csíkszereda, která hraje s maďarskými kluby mezinárodní Erste Ligu. Jak se těšíte?

Těším se moc. Zjišťoval jsem si, že Erste Liga jde brutálně nahoru, má výbornou úroveň. V Csíkszeredě hraje třeba Tonda Honejsek. Jdu tam s tím, že bych chtěl být lídr kabiny. Věřím si na to a těším se, jak to dopadne.

Váš nový klub Csíkszereda sídlí ve městě Miercurea Ciuc, v rumunském Sedmihradsku známém krásnou přírodou. A český útočník Radim Valchař, který v Rumunsku roky hraje, kdysi líčil, že při působení v Csíkszeredě čtyřikrát viděl medvědy.

To nevím, jestli jste mi musel říkat, ale dobře… (úsměv) Zjišťoval jsem, že je tam vyhlášené lyžařské středisko a v zimě pořádně mrzne. Medvědy jsem teda nehledal a doufám, že já žádného nepotkám.