"Hory jsou jako život. Hodně dávají a hodně berou," říká Miri Jirková a její partner Honza Tráva Trávníček souhlasně přikyvuje. Situaci, kdy v horách o někoho více či méně známého přišli, zažili oba už mnohokrát. "Přesto nás odchody kamarádů pokaždé zasáhnou. Syrově, nespravedlivě," shodují se. Tentokrát je to Klára Kolouchová, silná, cílevědomá, chytrá žena, která se už nikdy nevrátí z pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat.

Nebezpečí si podle obou horolezců uvědomovala a šla do něj zcela vědomě, nikoliv z lehkomyslnosti. I proto lezla s kyslíkem a šerpským doprovodem - věděla, že tím se dají rizika snížit. Bohužel, ani to tentokrát nestačilo. "I když kolem sebe máte sebesilnější a sebezkušenější tým, vy musíte zvedat nohy, vy musíte doufat a věřit, že vás hora nesmete lavinou a vy musíte bojovat tu nekonečnou bitvu mezi rozumem, srdcem a intuicí. Vy se musíte rozhodnout, jestli jít nahoru k vrcholu nebo dolů do bezpečí základního tábora.

Je třeba spoléhat jen na sebe, protože možnosti záchrany jsou ve vysokých horách velice omezené a komplikuje je mnoho neovlivnitelných faktorů. Počasím a nedostupností terénu počínaje a obyčejným lidským strachem záchranářů konče," přibližují Trávníček a Jirková.

Ačkoliv sami přiznávají, že se jejich způsob lezení po horách od toho Klářina liší, měli si při společných setkáních vždycky o čem povídat. "Klára byla pojmem zejména pro širší veřejnost. Lidé ji viděli jako nezlomnou ženu, která toho v horách hodně dokázala. V lezecké komunitě budila někdy kontroverze, protože přeci jen lezla s velkou podporou agenturního týmu šerpů a s kyslíkem - nikoliv tím lehkým stylem, kdy jdeme na lehko a všechno si neseme sami," popisuje Trávníček se zdůrazněním, že to však nijak nesnižuje její výkon.

"I z toho důvodu jsme s Klárou společně v kopcích nikdy nebyli, ačkoliv se naše cesty prolínaly spoustu let," pokračují horolezci, kteří se v Nepálu podílejí na provozu české hospody Czech Pub, kde se potkává česká lezecká komunita a kam po svých expedicích chodila na pokec i Klára. Jednou dokonce přišla a povídá: ‘Hele, já bych s vámi na trek poslala svoji mamku,’ a tak se i stalo," vzpomíná Tráva.

"Někteří Klárce vyčítali, že jako matka od dvou dětí odjíždí do hor. Ale proč tohle vyčítají ženě a ne mužům? V horách ten rozdíl neděláme. Lezeme s Miri spolu a víme, že silnější není ani jeden z nás. Daleko víc, než nebezpečí ohrožující nás samotné, nás znepokojuje zodpovědnost vůči těm, kteří jsou nám nejbližší a čekají, až se vrátíme. My jsme se proto oba rozhodli děti nemít, dát přednost horám a dalším věcem, které se s rodinným životem neslučují. Vše s čistým svědomím a vědomím," přiznávají lezci.

Vysoké hory jsou podle nich z perspektivy bezpečné Evropy úplně jiný, nepochopitelný svět. Pákistán je v tomto ohledu ještě složitější. Technické vybavení není nejnovější, počet zkušených místních lezců je nevelký a těch pár vrtulníků, které v Pákistánu jsou, provozuje pouze armáda, svázaná mnohými nařízeními, povoleními a omezeními.

První test odvahy? Sepsat závěť

"Často se stává, že i lidé se spoustou zkušeností z nižších hor, kteří mají ve standardních podmínkách 'nížin' v hlavě všechno srovnané, na začátku výstupu, řeknou "ne". Ohromí je rozměr všeho, co je v Himálajích nebo Karákóramu čeká a expedici stopnou. Jde o nepředatelnou zkušenost, o něco, na co se předem nelze připravit," popisují.

"Zodpovědnost vůči rodině je častou příčinou, ale ta by měla začít už doma - mluvit o riziku, říct, co se může stát, případně i sepsat závěť. Jedná se pravděpodobně o nejmíň komfortní část celé přípravy a první test odvahy před odjezdem do hor," vysvětluje pragmaticky Trávníček. Milosrdné lži podle něj v tomhle případě nemají místo.

"Hory jsou mocné. A nevyzpytatelné. A lidé se ptají, co nás pořád láká do těch nedostupných míst, kde podle starých příběhů žili pouze bohové. Pro nás jsou hory domovem. S Nepálem máme silné pouto - trávíme tam téměř polovinu každého roku. Někdy nám chybí teplo nížin, ale brzy přijde neklid a touha zase vidět hory. Neutíkáme tam. Vracíme se. Nechodíme do hor hledat smrt. Ani riskovat. Jdeme tam žít. S radostí, únavou, bolestí i vděkem. S velkou pokorou a respektem. I s vědomím, že nahoře může stačit jediné zakopnutí."

"Adam Ondra nám kdysi při společné přednášce na slova obdivu odpověděl: 'Díky, ale já si při pádu, tak maximálně zlomím kotník. Vy když upadnete…'" A něco takového se podle obou lezců nejspíš stalo i v Klářině případě. "Její tělesná schránka zůstává ve stěně. V horách, které milovala. A pokud by se někdy něco podobného stalo nám, přáli bychom si totéž. Nenacházíme smysl v ohrožování dalších životů kvůli záchraně už nepotřebného těla. Duše zůstává. V srdcích a vzpomínkách těch, kdo žijí dál. Tragédie lákají. A svět se dívá. Doba je rychlá a internet ještě rychlejší. Zprávy letí - často neúplné, zkreslené, senzacechtivé. A nejde jen o média," dodává Trávníček s tím, že i komentáře lidí na sociálních sítích dokážou nadělat paseku.

"Někdo něco přidá, jiný ubere, další přepíše - a vznikne úplně jiný příběh. Ale šíří se. Rychleji než vítr v sedmi tisících metrech nad mořem. Jenže všechno potřebuje čas. A když reagujete příliš rychle, není dost prostoru na soucit. A slova umějí dělat jizvy. Prosíme proto všechny, kteří jste tam nikdy nebyli nebo neznáte širší souvislosti - nadechněte se. Jednou. Podruhé. Potřetí. A pak si položte otázku: opravdu chci tenhle svůj názor poslat do světa přes sociální sítě?," apelují Tráva a Miri.

Svět osmitisícovek není průzračně čistý. Je nádherný. Ale i tvrdý, krutý, plný sobectví. A kdo v něm chce být úspěšný, často musí sobectví přijmout jako nutnost. Potlačit zranitelnost, empatii, zodpovědnost. Ne vždy. Ne všichni. Kdo tam byl, ví. "Přesto tam znovu a znovu lezeme. Protože v horách je něco, co nás dobíjí. Co nás formuje. Očišťuje. Co se nedá vyfotit ani popsat. Jen prožít," uzavírají Honza "Tráva" Trávníček a Miri Jirková.