Přes zkušenost s ochotníky a kabarety se nějaký čas živil i jako úředník nebo číšník. Po válce se dostal do Divadla E. F. Buriana, kde mimo jiné ve svých necelých 30 letech ztvárnil více než o 40 let staršího Goriota. Později byl v angažmá v Divadle na Vinohradech (1952 až 1966) a v činohře Národního divadla (1966 až 1984). Klíčovými se pro něj staly ale především film a televize.

Skrze vedlejší role v převážně vážných a ideologicky tendenčních filmech se propracoval k těm komediálním, jakkoli byl jeho rejstřík vždycky širší. Z raného období zmiňme především holiče alkoholika z mistrovského dramatu Martina Friče Dnes naposled. Právě zde se nejlépe zrcadlí Sovákova herecká křehkost i výbušnost, s jakými ke svým postavám přistupoval. V bolesti hledal humor, v humoru zase trochu tragiky. Hořkost jeho postavy s fatalistickým nádechem vychází právě z komediálního, nikoli však karikovaného a výsměšného pojetí.

Sovákovo herectví se obecně vzpíralo tendenčním škatulkám. Ve svém projevu dokázal skloubit řadu protichůdných aspektů. Byl stejnou měrou inteligentní i humpolácký, estrádní i civilní, excentrický i subtilní, otevřený i paličatý, zásadový i pokrytecký. Sovák ve své tvorbě vycházel hlavně ze života a pozorování lidí. Nebyl metodickým hercem. Spoléhal na důkladnou přípravu, byť si repliky značně upravoval, na place už neimprovizoval. Vymýšlení fórů bylo takřka jeho posláním. Právě vyprávění historek pro různorodé publikum se věnoval až do své smrti. Nevyprávěl je však s menšíkovskou kadencí a výbušnou vervou. Na pointu si uměl dlouho počkat, pohrával si s jazykem a intonací. Každá slabika měla svůj význam.

Zručný balanc mezi okázalostí a civilností

Právě tuto generaci filmových hvězd období normalizace máme tendenci číst především přes jejich osobní životy a humor. Ať už šlo o Menšíka, Kopeckého, Brodského, nebo právě Sováka, často tento pohled přehlíží, jaké bylo skutečně jejich herectví. Každý ze zmíněných byl jiný, s osobitou poetikou. Sovák s každým z nich hrál (o něm a Brodském se v určité fázi uvažovalo jako o potenciální komediální dvojici). Byl to výborný sólista, ale i partner. Pokud jej něco definovalo, byla to především flexibilita. Z jeho kreativních partnerů připomeňme především Miroslava Horníčka.

Sovák plynule proplouval mezi filmovou, televizní a divadelní tvorbou. Právě silná prezence v televizních pořadech a estrádách, kde vystupoval jako stylizovaná verze sebe sama, vede k dojmu, že vždy hrál tak trochu sebe. Neměl potřebu svůj styl radikálně ohýbat. Věděl, co funguje, vždy uměl zručně balancovat mezi okázalostí i civilností. Rozmáchlá gesta a excentrické výstupy u něj nikdy nepůsobily přehnaně.

Neurotický a věčně nasupený archetyp, v němž se našel, dokázal být i přes veškerou apatii v jádru sympatický. Do svých pedantských pruďasů dokázal dostat potřebné dobráctví. Pod tvrdou slupkou se skrývala křehkost. V jistém ohledu tak zdokonalil archetyp pilovaný Jaroslavem Marvanem. Právě jeho postavy ve stylu bručouna Anděla si Sovák moduloval po svém. 

V jakémkoli žánru jako doma

I když hrál záporné nebo vykutálené figury, dokázal do nich otisknout lidskost. Ukazoval, že zlo není jednotvárného charakteru. Stejně tak odhaloval negativní aspekty jinak čistokrevných dobráků. Neustále osciloval mezi lidovostí Menšíkova typu i rafinovanou erudicí, přičemž tyto dvě složky dokázal výborně kombinovat. Stíral hranice. Dokázal se přizpůsobit jakémukoli žánru. Například jeho role ve zběsilých komediích Václava Vorlíčka nebo Oldřicha Lipského fungují tak dokonale, protože je hraje se smrtelně vážnou tváří.

Jeho excelenci z Pane, vy jste vdova! ztvárnil výsostně seriózně. Hlavní role ve špiónském filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky a komiksovém Kdo chce zabít Jessii? zase dokonale vystihují neurotickou povahu nesprávných mužů na nesprávném místě. Výborně se adaptoval i na roli majora Kalaše, kterou v detektivce Na kolejích čeká vrah převzal po Rudolfovi Hrušínském, jenž hrál jednoho z našich nejslavnějších fikčních vyšetřovatelů v předchozích filmových adaptacích. Dobře se cítil i v mnoha televizních inscenacích, často anekdotického rázu.

Vzpomínaná je především mikrokomedie Jána Roháče Uspořená libra, kde v tandemu s Janem Werichem hráli opilé muže, kteří si jdou na poštu vyzvednout poslední libru, aby mohli pokračovat v tahu po barech. Právě zde se zrcadlí jeho talent pro dialogy, cit pro fyzické gagy a také mix přizpůsobivosti i vlastního vkladu vzhledem k výchozí látce.

Komplikovaná povaha i vztah se synem

Sečtělý a umění oddaný Sovák zemřel 6. září 2000 ve věku nedožitých 80 let. Herečtí kolegové na něj vzpomínají jako na profesionála i bohéma, který si často a rád užíval společenských dýchánků. Byl třikrát ženatý, ale až jeho třetí manželství s učitelkou Annou Homulkovou mělo delší trvání.

Medializovaný a následně i bulvarizovaný byl především jeho vztah se synem z prvního manželství Jiřím Schmitzerem, což je původně i rodné příjmení Sováka. Na svého syna zanevřel poté, co během autonehody podnapilý srazil člověka, jenž na následky zranění zemřel. Sovák byl bezpochyby komplikovaná osobnost, a možná i právě proto jsou jeho postavy tak barvité.