Už od útlého věku si pamatuje, jak musela vždy sedět u stolu, dokud vše nedojedla. I přesto, že už nemohla, snažila se to do sebe "nacpat", aby dostala pochvalu. To ještě netušila, že přejídat se začne nakonec sama. Že zvracením ze sebe bude chtít dostat všechny obtížné emoce. Navždy se jich zbavit v záchodové míse, byť věděla, že se zase vrátí. A to ještě ve větší intenzitě.

"Pro mě to celé začalo na konci střední školy. Měla jsem individuální plán kvůli basketu, protože jsme mívaly třífázové tréninky. Bydlela jsem všude a zároveň nikde a dnes vidím, že se to dost odrazilo na jídle. Třeba jsem snědla jen jednu instantní polévku za celý den. Tam to začalo haprovat, kdy jsem neměla vyváženou stravu," rozpovídala se modelka a bývalá basketbalistka Danči v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ. 

Všechno se ještě zhoršilo s příchodem na vysokou školu. Rozešla se s první velkou láskou. Vinila se z toho, že za to může ona. Tím, jaká je a jak vypadá. Nevěděla, jak s tím pracovat. Ale když začala zvracet, najednou jí přišlo, že to má vše pod kontrolou. 

"Je to tichý zabiják. Ze začátku máš pocit, že se nic neděje. Je to úplně stejná věc jako, když si feťák dá svou dávku. Poruchy příjmu potravy je stejný závislostní vzorec. Poprvé jsem zvracela na začátku vysoké školy. Cítila jsem se jako šedá myška zavřená v krabici, která nevěděla, kudy kam. Bydlela jsem v bytě s holkami a byl to únik. Ani nevím, jak mě to vlastně napadlo," povídala dál. 

Bulimie je provázána s rodinnými vztahy

Poruchy příjmu potravy často souvisí s rodinou, rodinnými vzorci a jejich zátěží. I Marie se spolu s terapeutkou snažila dopátrat, kde byl ten prapůvod její vážné duševní nemoci. Proč se to stalo zrovna jí.

"Myslím si, že je to souhra předávaných vzorců. Nejsem úplně přesvědčená, kým mi byl předaný, ale hodně ho vnímám. To gró je u nás komunikace a popisování pocitů. Nedejbože těch dobrých. Vím a rozumím tomu, co nám rodiče chtěli s bráchou předat. Chtěli, abychom byli silní a nenechali se ničím a nikým rozhodit. Ale až tak moc, že jsme ty dobré věci zmenšovali, že to pro nás pořád nebylo dost. To se učím až teď," přiznala krásná modelka. 

Kupovala si kvanta jídla, stálo jí to hodně peněz, ale všechno vždy po chvíli skončilo v záchodové míse. Měla ohromná bažení, nedokázala to zastavit, byť rozumově věděla, že dělá něco špatného. I když toužila po té kontrole sama nad sebou, bulimií ji naopak ztratila. 

"Jednou jsem si objednala čínské jídlo. Oni mi to přivezli, pak jsem seděla vedle těch krabic. Byla jsem ze sebe zhnusená. Říkala jsem si, že utrácím peníze za to, abych to vyzvracela. Ale tím si stejně nepomůžeš. Je to prostě závislost," mluvila Marie otevřeně. O této příhodě dokonce napsala i povídku. Z depresí se snažila vypsat. 

Kamarádi poznali, že se něco děje

Hrozně se za sebe styděla. Nemohla jít ani s kamarády ven na drink, protože než začali pít, dali si něco k jídlu. Jenže v ní ta strava nezůstala. Přátelé začali poznávat, že se s jejich kamarádkou něco děje.

"Gradovalo to a spoustu lidí to vidělo. Ale taky s tím v tu dobu ještě neuměli pracovat. Párkrát byli i doma náznaky, jestli jsem nezvracela. Když jsem řekla, že ne, tak se to dál neřešilo. Ale sama nevím, jak bych reagovala na své dítě, kdyby mělo takový problém," přiznala obavy s tím, že měla během bulimie problémy s menstruací, tudíž se jí honilo hlavou, jestli jednou bude moct otěhotnět. Což jí lékaři teď potvrdili, že to naštěstí nebude u ni problém.

Děti by jednou s partnerem Vojtou Vodochodským chtěli, už se o tom doma i baví, ale Marie přiznává, že by si přála spíš syna. Byť ví, že se i kluků týkají poruchy příjmu potravy, přece jen u holek je to častější jev. Bála by se, jak by jako máma (nejen) v tomto problému obstála. 

Poruchy příjmu potravy jsou v modelingu normou

"V modelingu má každý druhý kluk zkušenost s poruchou příjmu potravy. Nejen v modelingu. Poznala jsem lidi v okolí, kteří mají poruchu příjmu potravy. U těch kluků mi přijde smutný, že je stále bráno jen jako holčičí problém. Zjistila jsem, že snad každá holka v modelingu se někdy setkala s anorexií či bulimií," dodala.

Velkou podporu má ve svém partnerovi, herci Vojtovi Vodochodském, se kterým vedla i dlouhé debaty o poruchách příjmu potravy, sebelásce a sebepoznání. I díky tomu a terapiím přišla na to, že v bludném kruhu žila skoro sedm let, i když jí to tak nepřišlo. Že to není tak dávno, kdy zvracela naposledy. Až zranění páteře jí ukázalo, jak moc si tím zhuntovala tělo. 

"Lékaři mi zjistili po různých vyšetřeních, že se mi odvápňují kosti. Že se mi ty kosti drolí. Pan doktor se mě zeptal, jestli mu ukážu ruce. Pak mi vysvětlil, že u bulimiků bývají na rukou jizvičky, jak si strkáš prsty do pusu, takže se ti tam otlačí zuby. Na férovku se mě zeptal, jestli nemám poruchu příjmu potravy," diví se dodnes Marie, že ten problém na ní poznal. 

Úlomky kostí se jí zabodávaly do tkáně, takže ji šíleně bolela záda. Trpěla jak zvíře. Jen to nebylo vidět navenek jako u jiných holek, které zvrací. Většina má problémy s pletí, se zuby, s vlasy či žaludkem, ale vítězka soutěže krásy to odnesla zevnitř. To bylo pro ni obrovským šokem a zároveň probuzením, že už nechce být bulimičkou, ale převzít si zpět život do svých rukou. Řekla si o pomoc.

Chodí na terapie, pomáhá jí i sdílení příběhu. Největší oporou jí je partner. Učí se sebelásce a neřešit tolik postavu. Svým emocím už umí "zdravě" čelit a nesnažit se je vyzvracet. Je úspěšnou a vyhledávanou modelkou a doufá, že se jí vážná nemoc už nikdy nevrátí.

Bulimie může končit i smrtí

U této poruchy příjmu potravy nejde jen o jídlo a zvracení, jak si mnozí mohou myslet. Jde o komplexní duševní poruchu, která potřebuje léčbu. Spouštěče této nemoci se mohou lišit, nelze říct jen jeden primární. Může jít o nízké sebevědomí, perfekcionismus, chronické pocity stresu, ale také společenský a rodinný tlak na dosažení ideálů, nejen v kráse. 

"Bulimie může i vést k smrti, když se jedinec nejde včas léčit. Hrozí i vážné zdravotní následky včetně poškození zubů, trávicího traktu, zánětů v těle, až po pocity, že nemá cenu žít. Mnozí bulimici si mohou i sáhnout na život. Proto je důležitá včasná léčba a pomoc," radí psychiatrička Ivana Růžičková.