V jedné z úvodních scén Jakub Štáfek v roli Laviho zakřičí na černošského protihráče: ty opice. Krátká jednotréninková kariéra v anglickém klubu Worcester United je u konce, hrdina se vrací domů. A snímku po dynamickém dvacetiminutovém úvodu začne povážlivě brzo docházet dech. Přitom se v něm mísí všechno dobré i zlé, co diváci znají z předchozích děl. Incident s hráčem černé barvy pleti upomíná na nechvalně známou kauzu tuzemského fotbalu, který vedle hráčského umu vyvezl do Anglie i rasismus, kadence vtipů je vysoká, do hrubozrnného humoru tvůrci míchají i celkem sofistikované drobné vtipy, jako když anglický komentátor zarputile vyslovuje jméno místního klubu po česku "worčestr".

Už tady se ale problematicky mísí prvky parodie či satiry, díky nimž si kdysi získal seriál oblibu, s velmi obhroublým humorem, díky kterému pravděpodobně tato obliba ještě vzrostla. Tvůrci si chtějí nekorektně a nebojácně říkat věci, které "už se dnes říkat nesmějí". Jenže je otázka, kde končí sebereflexe a začíná pouhé posilování stereotypů. Zejména těch rasistických. Navíc druhý Vyšehrad na poměrně dlouhou dobu opouští prostředí Vyšehradu a pletich v zákulisí české kopané. Vytrácí se tak to, za co ho fanoušci mají nejraději.

Zatímco Lavi se (doslova) užírá zpackanou kariérou a naroste do obézního monstra, snímek dlouze meandruje a neví, co se sebou. Postavy z předchozího filmu, ať už "taťka českého fotbalu" v podání Miroslava Hanuše, či Laviho syn, matka, partnerka a její rodiče se tu jen bezcílně potulují po plátně, ale netvoří jádro děje. Někdy vyprávění násilím posunou dopředu, jindy tu jen tak jsou, aby se na ně od minule nezapomnělo. Po celou dobu je cítit, že tvůrci už mají napsaný třetí díl a že tohle je vlastně jen jakési intermezzo.

Postavy jako věšáky na fórky

Novinkou je skutečný Laviho "taťka" a díky přítomnosti rodinných témat dovede Vyšehrad nakonec v závěru vytvořit závan dojemných chvilek. A ukázat, že na rozdíl od mnoha buranských komedií tvůrci mají své postavy rádi. Jenže to nestačí, protože spousta z nich jsou jen věšáky na fórky bez hlubší charakteristiky. V jedničce se vztah se synem táhl celým snímkem a držel sled scének pohromadě. Už první díl bojoval s tím, že vychází ze skečovitého seriálu s dosti krátkou stopáží. Dvojce ale tato roztříštěnost vysloveně podráží nohy. A tentokrát je to místy minimálně na žlutou kartu.

Paralelně s Laviho osudem se vypráví příběh romského fotbalisty, který je přesvědčený, že je syn Maradony. Ukáže se, že je to pravda, ale tak trochu jinak, než si myslel. Některé fóry na toto téma jsou fajn, ale v pozadí je bohužel velká porce rasistických frků, které sice má vyvažovat to, že talentovaný mladík je nakonec oblíbenou součástí kolektivu, jenže opět je to málo. Jednak je nedostatek prostoru, aby se s tímto hrdinou pracovalo, ale hlavně se s těmi vtípky zachází velmi bezohledně.

Když Jan Prušinovský s Petrem Kolečkem dělali v Okresním přeboru přízemní humor podobného typu, vždy vycházeli z charakteristiky jednotlivých postav; bylo zřejmé, že jde o poměrně věrohodné vykreslení vesnického fotbalu a vesnického prostředí vůbec. Štáfek se spolurežisérem Martinem Koppem a scenáristou Tomášem Vávrou o nic podobného neusilují. Spíše mísí nahodilé scény a vtípky bez ladu a skladu, s tím, že některá vyjde lépe, jiné hůře.

Nekorektní humor ano, ale promyšleněji

V tom snímek připomíná Martyho Pohla a jeho poslední film Na plech. Oba tituly trpí absencí dramaturgie a neschopností vzdát se některých oblíbených scén ve prospěch celku. Jenže Marty Pohl pracoval s autentickými romskými herci a stejnou měrou nakládal "černým i bílým". To diváka vedlo mezi těmi hromadami fekálního humoru k zamyšlení a k určitému znejistění ohledně různých druhů předsudků. Tvůrci Vyšehradu se však trefují jen do těch "ostatních". Je to asi spíše mimoděčné vedené snahou dělat co nejvíce nekorektní humor. Jenže i ten se dá dělat promyšleněji.

Základní potíž Vyšehradu dvje ovšem spočívá v tom, že prostě moc dobře nefunguje jako celovečerní film. Chce držet a překonat tempo jedničky, ale to vede jen ke skrumáži nesouvisejících scén. Obsahuje totiž mnohem více postav a neví, co s nimi.

Film měl být například také o Laviho otcovství, ale to se odehraje více méně během jedné zmatené konverzace s těhotnou partnerkou, která je násilně naroubovaná doprostřed fotbalového zápasu. Přitom o otcovství byla už jednička, jakkoli synek vzniklý z jednoho divokého večírku se tehdy do Laviho života vetřel až ve dvanácti letech.

Vyšehrad dvje asi zabere u skalních fanoušků, kterým přináší více téhož. Bohužel v o dost horší kvalitě. Platí to o neinvenčních minirolích komentátora Míry Bosáka a fotbalistů Jana Kollera či Pavla Nedvěda, které mají daleko k zábavně obsazenému Tomáši Rosickému z prvního dílu. A takto by šlo srovnávat dál a dál. Vyšehrad dvje jistě obsahuje pár zábavných momentů (někdy i velmi zábavných). Ale jinak ve všem prohrává.