4 0 0 09.10.2025
Každý druhý senior trpí depresí, úzkostí nebo osamělostí. Až 84 procent seniorů ale neví, kde vyhledat pomoc. Nová webová aplikace Duševní zdraví seniorů umožňuje praktickým lékařům během jediné minuty nasměrovat pacienty v seniorním věku k ověřeným regionálním službám a rychle tak řešit nejen krizové situace, ale i běžné psychické obtíže. První zkušenosti ukazují, že nástroj skutečně šetří čas a zlepšuje komunikaci mezi lékařem a pacientem.
"Praktický lékař je často jediným odborníkem, se kterým senior pravidelně komunikuje. Paradoxně však právě lékaři nemají dostatek času ani přehled o dostupných službách v regionu," vysvětluje Klára Gramppová, ředitelka Linky seniorů Elpida. "Náš nástroj tento problém řeší jednoduše a efektivně," dodává.
Příběh paní J., která se ocitla v duševní krizi, je tím šťastnějším. Včasná pomoc a vyslechnutí seniorky na pokraji sil jí zachránily život. Na linku se obrátí, když už neví kudy kam. Na druhé strašně byla odbornice, které začala vyprávět, že už delší dobu bojuje s úzkostmi. Nedávno změnila lékaře, má novou medikaci. Měla jet na návštěvu za svým synem. Strašně se na to těšila, protože setkávání s rodinou jsou pro ni ty nejsvětlejší okamžiky jejích dní. Na druhou stranu se svěřuje s tím, že se bojí, že tu cestu za ním nezvládne.
Po smrti blízkého člověka se její úzkosti prohloubily. Sociální fobie ji svírá čím dál víc. Už půl roku je pro ni téměř nemožné opustit byt. Strach z lidí, z ruchu ulice, z přeplněné dopravy. Vše, co pro většinu znamená obyčejný den, je pro ni zdí, kterou není snadné překročit. Úzkost přichází v plné síle - buší jí srdce, potí se, motá se jí hlava a celé tělo přemáhá ochromující strach.
Cítí se osaměle. Svět venku se vzdálil a přátelé, kdysi tak blízcí, netuší, co prožívá. Nedokáže jim o svém trápení říct. Má strach z nepochopení, ze ztráty důstojnosti, ze stigmatizace. Dokonce i nejbližší kamarádka jí vyčítá, že se vyhýbá setkáním.
"Cítím se trapně… jako blázen," pronese zlomeně. "Nemůžu přece pořád syna tahat sem. Já chci, aby to přestalo. Aby to někdo prostě vypnul." Její hlas se zlomí, přicházejí slzy. Poprvé tenkrát cítila úzkost, když jí zemřela maminka. Tehdy to po čase ustoupilo. Teď má pocit, že už to nikdy neskončí. A přitom dnes tak moc touží vidět syna. Už je to skoro měsíc, co se neviděli. Je to její jediná rodina.
Krizová interventka ji nechává mluvit. Naslouchá tichým i zlomeným slovům, pláči, který se prodírá mezi větami. Pomáhá jí pojmenovat to, co se v ní děje. Úzkost dostává konkrétní tvary - nejsou to hrozby, ale tělesné reakce, silné a nepříjemné, ale ne nebezpečné. Pomalu se mezi slovy začíná objevovat malý, křehký prostor pro naději.
Společně zkouší dechové cvičení. Jemný nádech nosem, krátké zadržení, pomalý výdech ústy. Ruka na břiše, soustředění jen na dech. Po chvíli žena tiše řekne: "Trochu se mi ulevilo."
Interventka ji podporuje: připomíná, že takto se úzkost projevuje u mnoha lidí, že v tom není sama. Vzpomínají spolu na chvíle, kdy to zvládla, i když se bála. Posilují její vnitřní odvahu, která tam někde hluboko pořád je. Nakonec spolu vytvářejí plán. Malé kroky, aby dnešní cesta nebyla horou, ale schody. Připraví si věci dopředu. Vezme si léky. Pošle synovi zprávu, až vyrazí. Pokud se úzkost zvedne, udělá pauzu, zhluboka se nadechne. A kdyby bylo nejhůř, může znovu zavolat.
Když hovor končí, hlas paní J. zní klidněji. Úzkost nezmizela, ale už ji nedrží tak pevně. "Děkuju… teď je mi líp," šeptne. "Pořád se bojím, ale zvládnu to," dodala odvážněji.
A tak žena, která před chvílí nedokázala ani vyjít z bytu, drží v rukou malý, ale důležitý plán. Krok k cestě za svým synem. Krok zpátky k životu, který jí úzkost pomalu vzala.