V Madridu udělal českým fanouškům největší radost čtvrtfinálovou účastí Jakub Menšík. Další super výsledek na Masters a chyběl kousek, aby šel ještě dál. 

Na druhou stranu je potřeba sportovně uznat, že hráči typu Quinna, Bublika a Sheltona, které porazil, jsou sice skvělí tenisté, ale nikdo z nich není vyloženě antukář. Tím byl až Francisco Cerúndolo. 

Menša proti němu nebyl daleko k výhře, chybělo pár míčů, ale ve třetím setu už trochu nestačil fyzicky. Podle toho, co naznačoval poté na sociálních sítích, nebyl zdravotně asi úplně fit. 

Turnaj ve španělské metropoli je pověstný tím, jak to tam sviští, hodně se servíruje, je to jak beton posypaný trochou antuky. Opravdovou zkouškou pro něj bude Řím, kde je to mnohem pomalejší, a samozřejmě pak Paříž. Ale určitě se potvrdilo, že i když je tohle asi Menšův nejslabší povrch, může na něm hrát velmi slušný tenis.

Bitva proti Cerúndolovi otevřela zase nekonečné téma stejných outfitů tenistů. Spoustě lidem se nelíbilo, že Menša na dálku vypadal jako dvojče Argentince, který má stejného sponzora. Četl jsem, že to je "vlastní gól tenisu" a podobně.

K tomu mám jedno slovo - "byznys". Sám jsem měl od 14 do 22 let hlavního sponzora na oblečení, firmu Nike. Funguje to tak, že dostanete pětkrát šestkrát za rok tašku s oblečením, s jednou kolekcí, která je platná pro aktuální grandslam, nebo pro velké turnaje v Indian Wells a Miami.

V tu chvíli nemáte na vybranou, tak to vždy bylo je a bude. Značky chtějí kolekci prodat, investují do toho spoustu peněz a to, že se o tom takhle mluví, je to, co chtějí. 

Menša není Nadal. Hráči kolem 20. nebo 30. místa v žebříčku si nemohou diktovat, kolik variant kolekce mají dostat, aby to mohli točit. Samozřejmě ty největší hvězdy historie měly v minulosti jistá privilegia, ale u normálních tenisových smrtelníků to tak není.   

Zatímco tenisová špička hrála ve Španělsku, Ostrava hostila také zajímavě obsazený challenger se spoustou mladých tenisových nadějí. 

Ze všech kluků mě asi nejvíc zaujal osmnáctiletý Petr Brunclík. Prošel kvaldou až do čtvrtfinále turnaje, kde porazil slušné hráče, jako třeba mladšího bráchu Itala Mattea Berrettiniho Jacopa, někdejší světovou čtrnáctku Rusa Aslana Karaceva nebo Moldavana Radu Albota. 

Na to, že je prvním rokem mezi dospělými, tak je to solidní počin. Mluvil jsem s jeho trenérem Janem Mašíkem, který ho vede od února. Říkal, že hodně pracují na jeho hlavě, na psychice, aby podával konzistentní výkony. 

Je to šikovný levák ze Sparty, který se dobře hýbe, má výborný bekhend, ale v juniorech často ztrácel dobře rozehrané zápasy, protože to neustál hlavou. To se teď snaží změnit a zjevně se opravdu zklidnil a začíná dozrávat. 

Má na to super trenéra. Mašík je takový pintlich, hodně se zajímá o detaily mimo kurt, správnou stravu, regeneraci. O to by se měli trenéři zajímat automaticky, ale zdaleka ne každý to dělá. 

Daviscupový kapitán obráží i challengery

Antukový challenger v Ostravě byl skvělý, organizátorům vyšlo skvěle počasí a chodila spousta lidí. Všechno fungovalo, nebyl sebemenší problém, za což patří kredit šéfům turnaje Václavu Roubíčkovi a Tomášovi Ostarkovi. Opět se potvrdilo, že tohle město tenisu přeje. 

Klidně by tu mohly být větší turnaje. Vzpomínám si, jak bylo ještě nedávno ve hře, že se tu odehraje Turnaj mistryň, a někteří zahraniční kritici brblali, že v Ostravě není ani pořádný hotel.

Teď se bydlelo v hotelu Mercure přímo ve městě, oficiální auta byla Porsche. Všechno mělo vysokou úroveň na to, že šlo o challenger. Vůbec by se nebál sem dát nějakou velkou akci. A i kvůli lidem.

Zažil jsem ostravské finále Báry Krejčíkové na turnaji WTA proti Ize Šwiatekové před třemi lety a to byl hukot. Vždycky je tu na tenis natřískáno.

Měl jsem radost, že ostravský turnaj poctil návštěvou i nový davicupový kapitán Tomáš Berdych. To je pro kluky velká vzpruha, že se na ně přijde podívat taková osobnost. Nebývalo to zvykem, že by kapitán reprezentace takhle objížděl turnaje a sledoval i tyhle hráče mimo stovku žebříčku. 

Byl tu na dva dny, díval se na zápasy Maxe Mrvy, Jana Kumstáta, Víta Kopřivy i Dalibora Svrčiny. Líbí se mi, jak to pojímá poctivě a profesionálně. Tenhle týden jel na challenger do Prahy, chystá se prý na Wimbledon i na turnaje do Ameriky tak, aby měl co nejlepší představu o formě tenistů před Davis Cupem.

Měli jsme možnost se i pobavit a trochu si společně postěžovat na novoty, které se v tenisu zavádějí. Například "on court coaching". Tedy možnost trenéra dirigovat hráče i během zápasu mezi výměnami. 

Hodně se o tom mluvilo při zavádění na velkých turnajích, ale už se to smí i na těchhle menších akcích, dokonce i na Futures. Kluk hraje set 5:5, má stav 30:30 a jde se zeptat trenéra, co má hrát. 

To Berďa třeba vůbec nechápe. Tyhle momenty přece vždycky byly o tom, jak si poradí hráč přímo na kurtu, že zahraje, na co se cítí, na co má sebevědomí. Ukazovalo to na velikost těch hráčů. Teď se jdou se vším poradit s trenérem.

Každý týden s jiným deblovým parťákem 

Turnaj v Ostravě musím neskromně uzavřít největší českou radostí. Deblový turnaj tam vyhrál můj svěřenec Jan Jermář. První titul z challengeru po roce, co se čtyřhře intenzivně věnuje.

Jen pro srovnání. Loni touhle dobou byl v deblovém žebříčku asi 1400., teď je na 249. místě. Je to parádní posun. 

Navíc odehrál týden zase s jiným parťákem. Tentokrát se Srbem Stefanem Latinovičem. To je obrovsky těžká disciplína sehnat si kvalitního spoluhráče. 

Každý deblista při hledání partnera kouká na hráče žebříčkově výš, aby měl při součtu společného rankingu šanci na co největší turnaje. Vedle toho ale potřebujete, abyste si sedli lidsky i herně. 

Honza se rozhodl vrhnout na debl teprve loni po dokončení vysoké školy, takže ještě úplně nemá kontakty, a tak sháníme spoluhráče, jak se dá. Jak kdo má program, jak se trefíme do kalendáře.

Kupříkladu na Stefana jsme narazili na turnaji v Řecku, kluci si pokecali, domluvili se, že si dají vědět, kdyby se něco objevilo. Srb měl sice horší žebříček, ale přišla šance na divokou kartu do Ostravy, tím pádem bylo jedno, jaký mají kluci žebříček, a vyšlo to takhle krásně až do vítězství.

Teď by společně měli odjet víc turnajů, tak uvidíme, jak jim to půjde. Na druhou stranu tím, že Jermy hraje semifinále a finále turnajů každý týden s někým jiným, zvyšuje to jeho kredit.

To máte jako s Katkou Siniakovou. O ní už teď také nikdo nepochybuje, že je fantastická deblistka, když každou chvíli vyhraje grandslam s někým jiným. 

Navíc to funguje i jako reklama. Museli jsme se smát, když Jermy v sobotu vyhrál finále, přišlo pak večer na Facebook asi pět zpráv od jiných kluků s nabídkou, jestli s ním nechtějí hrát. A ne jen jeho známí, ale i kluci, které nezná, kteří si ho prostě jen našli a napsali mu.

Což je na jednu stranu super, protože to jsou hráči, kteří jsou třeba už i 180. na světě. Na stranu druhou nevíme, jací jsou lidsky, a vždycky je to velký risk začínat s někým novým.  

Krejčíková se chytí rychle

Ještě bych nechtěl pominout jednu z dobrých zpráv uplynulého týdne. Barbora Krejčíková se po vleklém zranění zad vrací na scénu. Návrat načasovala do Štrasburku, kde to má ráda, vyhrála tam první turnaj ve dvouhře. 

Báru znám dobře i její rodiče. Oba jsme se narodili v Ivančicích, ale já vyrůstal ve Šlapanicích, zatímco ona tam i žila. Přesto znám její rodiče a Báru jsem poznal jako šikovnou hráčku, která umí hrát na všech površích.

Teď se vrací skoro po půl roce, naposledy hrála na Turnaji mistryň. Je velká neznámá, jak na tom bude. Ale je takový podobný typ jako Karolína Muchová. Nepotřebuje po zranění odehrát kvanta zápasů, aby pak uhrála velký výsledek.

Proto věřím, že se zase chytne a že to bude celkem rychle. Jen je otázka, jak na tom bude tělo. Záda na antuce ještě tolik netrpí, ale na trávě dostávají zabrat slušně, na té je pohyb specifický. A na ní obhajuje spoustu bodů za titul na Wimbledonu.