První zářijový den roku 1923 se Japonsko probudilo do jasného letního rána. Krátce před polednem se však země otřásla silou, jakou si jen málokdo dokázal představit. Dvě minuty před polednem udeřilo na region Kantó, včetně Tokia a Jokohamy, zemětřesení s momentovým magnitudem až 7,9. Epicentrum leželo v Sagami Bay, necelých 60 kilometrů od metropole. Otřesy trvaly až deset minut a jejich ničivá síla proměnila dvě největší města země v trosky.

Bezprostředně po zemětřesení propukly stovky požárů. Většina obyvatel totiž právě připravovala oběd na uhlí či kamnech, a převržená ohniště tak lehce podpálila křehké dřevěné domy. Vítr z blížícího se tajfunu roznášel plameny do ohnivých bouří, které pohlcovaly celé čtvrti. "Tokio se dusilo kouřem. Všude zněl křik lidí hledajících vodu, jenže studny byly prázdné. Viděla jsem matky, jak nesou děti v náručí a utíkají, aniž by věděly kam," vzpomínala později v pamětech Ženy a Velké zemětřesení v Kantó politička a aktivistka Fusae Ichikawa.

Otřesy vyvolaly také tsunami, vlny dosahovaly výšky až 12 metrů. Pobřežní města, zejména v okolí Atami, byla smetena do moře. Zkáza zasáhla i dopravu: zřícené mosty, popraskané vodovody, železniční tratě i nemocnice ochromily celé regiony. Na Nebukawské trati byla lavinou smetena souprava, která spadla do moře - zemřelo přes sto cestujících.

Následovaly pogromy a násilí

Tokio i Jokohama utrpěly ztráty, které neměly obdoby. V Jokohamě shořelo 90 procent budov, v Tokiu byla zničena více než polovina. Americký velvyslanec Charles MacVeagh poslal do Washingtonu zprávu, v níž psal: "Jokohama je pryč. Město se proměnilo v doutnající hromadu sutin. Lidé se hrnuli do ulic, jen aby našli smrt v ohnivých vírech, které je obklopily ze všech stran."

Odhady hovoří o 105 až téměř o 143 tisících mrtvých. Bez střechy nad hlavou se ocitlo přes dva miliony lidí. Ti, kdo přežili první dny, museli čelit hladu, nedostatku vody a strachu z dalších otřesů. V parcích a otevřených prostranstvích vznikaly improvizované tábory.

Katastrofu bohužel doprovázela i vlna násilí. V atmosféře paniky se šířily fámy, že Korejci otrávili studny či chystají povstání. Následovaly pogromy známé jako "Kantó massacre", při nichž byly zabity tisíce Korejců a také někteří anarchisté a socialisté. Tyto události zanechaly v japonské společnosti hlubokou ránu.

Japonská vláda zřídila Nouzovou kancelář pro zemětřesení, která koordinovala záchranné práce a distribuci potravin. Pomáhala i armáda, Červený kříž a zahraniční mise. Do konce roku 1923 se podařilo vybudovat základní infrastrukturu a zahájit rekonstrukci. Materiální škody byly vyčísleny na více než šest miliard jenů, což odpovídalo několikanásobku tehdejšího státního rozpočtu.

Zkáza ale vedla i k modernizaci. Tokio se postupně proměnilo v moderní metropoli s širšími bulváry a protipožárními pásy. Zkušenost z roku 1923 dala vzniknout i dnešnímu Dni prevence katastrof, který si Japonci každoročně připomínají 1. září.

Velké zemětřesení v Kantó nebylo jen geologickou pohromou. Odkrylo křehkost moderní společnosti, její schopnost čelit chaosu i temné stránky lidského strachu. Současně se stalo podnětem k zásadním změnám - od urbanismu přes stavebnictví až po výchovu obyvatel k připravenosti. Katastrofa z roku 1923 zůstává varováním i lekcí, která dodnes formuje japonský vztah k přírodním hrozbám.