Lublin nemá potřebu se předvádět. Město, kde se po staletí potkávaly různé kultury a náboženství, si zachovalo zvláštní atmosféru. Zřejmě i právě proto sem nositel Nobelovy ceny za literaturu Isaac Bashevis Singer zasadil děj svého románu Kouzelník z Lublinu. Nejde tak jen o příběh vášnivého iluzionisty, ale i o portrét města, které dokáže být stejně nevyzpytatelné jako jeho hlavní hrdina.

Město pořádá uznávané kulturní festivaly, ale červencový Karneval kouzelníků je poctou tomu románovému, který zavádí čtenáře do prostředí polské židovské komunity na konci 19. století. Ale nepředbíhejme.

Polský skanzen

První osady se na místě budoucího Lublinu začaly rozvíjet v 6. až 7. století. Během raného středověku Lublin rostl a v roce 1317 získal status města. Později se stal hlavním městem vojvodství, což je role, kterou hraje nepřetržitě dodnes. Jak se v Lublinu žilo dříve, ukazuje velký skanzen v údolí řeky Czechówka, který je jedním z největších skanzenů v Polsku. 

Příjemná procházka klidným prostranstvím zavádí návštěvníky do skromných obydlí. "Spalo tu až 17 lidí," říká místní průvodkyně v malé temné místnůstce s kamny a nízkými stropy. Lidé byli tehdy menší, ale těžko uvěřit, že by se jich sem vešlo tolik. U jiné chalupy se střechou ze slámy se z ohrady dívá koník a na jednom z dvorků se pasou slepice a kohouti s barevným peřím. 

Pak se podíváme i do starého holičství nebo židovského domku z předválečného období. Skromná místnost má dvě malé kuchyňské linky. Jedna na maso, druhá na mléčné pokrmy. "V kamnech se ve velkém hrnci připravoval cholent - dušený pokrm, který se dal do kamen v pátek večer a jedl v sobotu," dodává průvodkyně s tím, že o sobotách židé nesmí pracovat. 

Židovská kuchyně

Kultura se vždycky nejsnadněji vstřebává skrz žaludek. Historické centrum Lublinu není žádný skanzen, a přesto je tam jedna restaurace, jež nabízí tradiční aškenázskou židovskou kuchyni v interiéru, který je zařízený ve stylu předválečného židovského Lublinu - se starožitným nábytkem, háčkovanými ubrusy, sedmiramennými svícny a hebrejskými nápisy. V pozadí hraje klezmer, tradiční židovská lidová hudba z východní Evropy. Někdy i naživo.

Řeč je o restauraci Mandragora, kde se vaří podle receptů děděných z generace na generaci. Ochutnáváme předkrm s názvem Židovský kaviár, což jsou smažená kuřecí játra s vlašskými ořechy, cibulkou a nakonec ozdobená nastrouhaným vajíčkem. Játra obsahuje i pokrm, který prý musí ochutnat každý, kdo navštíví Mandragoru poprvé. Kousky jater podávané na sladko, podlévané košer vínem a podávané s challah - nasládlým chlebem, symbolem židovské kuchyně - doporučuje i významný gastro průvodce Gault & Millau. 

Mandragora je oblíbená, ale ještě větší pozornosti se jí dostalo poté, co se v jejích prostorách odehrávala scéna amerického filmu Opravdová bolest, který napsal, režíroval a zároveň v něm hrál Jesse Eisenberg, známý jako představitel Marka Zuckerberga z filmu Sociální síť. Herci tu ochutnali i nakládané sledě nebo kachnu plněnou jablky. 

V Mandragoře si před časem pochutnával i známý kněz Zbigniew Czendlik v jedné z epizod cestopisu V karavanu po Polsku, který vznikl pro Českou televizi. "Jakmile se epizoda z Lublinského vojvodství odvysílala, přijela sem prý hned skupina gurmánů z Ostravy. Autem je to do Lublinu zhruba 500 kilometrů," říká Pavel Trojan, ředitel pražské pobočky Polské turistické organizace.

Tady zůstanete

Židé do Polska přicházeli mezi 14. a 16. stoletím, když byli vyhnáni ze Španělska i Francie. Prchali směrem na východ. "Podle legendy našli v polských lesích na jednom ze stromů nápis Polin, který v hebrejštině znamená "Tady zůstanete" a má ještě druhý význam: Polsko, proto se podle příběhu Židé usadili právě tady," říká průvodce Krzysztof Raganowicz před budovou Ješiva Chachmej Lublin, která byla za svého fungování největší na světě. Slavné období skončilo rokem 1939.

Na okraji města se nachází jedno z nejděsivějších míst spojených s holokaustem a druhou světovou válkou - Majdanek je bývalý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, který nacisté nestihli na ústupu zničit. Rudá armáda jej osvobodila v červenci 1944, a díky tomu se zachovala značná část jeho infrastruktury - dřevěné baráky, plynové komory, krematorium, a také osobní věci obětí. 

Dnes je Majdanek Státní muzeum, které slouží jako památník obětem. Návštěva je to skličující, temná, ale důležitá. Člověk vidí připomínky toho, kam až může vést nenávist, totalita a nelidskost. Návštěvník už nikdy z paměti nevymaže hromady bot obětí, krematorium s komínem, nuzné dřevěné baráky, kde bylo v létě úmorné horko a v zimě zase chlad, který nemohla skromná kamínka zmírnit. Těžko říct, jaký výjev z Majdanku je nejděsivější, ale mohly by to být modrozelené skvrny po smrtícím cyklonu B na stěnách tamních plynových komor. 

Lublin má dvě tváře - na jedné straně lehkou turistickou a na druhé těžkou historickou. Návštěva a obrázek místa by nebyl kompletní, kdyby se vynechala ta nepříjemná na pohled.