Výsledky mini průzkumu jsou jasné: nejsilnější páky na snížení gaučingu v Česku mají v rukách rodiče.

"Ať jsou dětem vzory, sportují s nimi, věnují se jim. Pro rodiče je jednoduché dát dětem mobil a mít klid," upozorňuje Lucie Kufová z klubu HaFun (neboli have fun - pohyb s úsměvem). "Sami rodiče by neměli dávat telefonu takovou důležitost, aby děti cítily, že to jde i jinak a že je normální se bavit a u toho nedržet mobil v ruce," dodává.

Ona sama dokazuje, že když se chce, tak to jde. Před 10 lety odešla z marketingové pozice s přáním věnovat se sportu u dětí.

Další podrobnosti přímo od Lucie Kufové: "Během mateřské jsem si založila kroužky zaměřené na přirozený pohyb v přírodě. Postupně jsem přidala pobyty pro rodiny a příměstské tábory, a později také zdravotní cvičení podle profesora Pavla Koláře formou her pro děti pod názvem DNS FIT KID, stejně tak cvičení tohoto typu pro dospělé. Myslela jsem, že to bude jen dočasná náplň na dobu mateřské, ale čím dál víc mi přijde škoda toto téma, které získává na významu, opustit. Místo toho už delší dobu přemýšlím, jak ještě více podpořit pohyb u dětí. Máme k tomu s manželem ještě jeden důvod: oba jsme si prošli vrcholovým sportem a nyní řešíme neduhy na těle způsobené jednostranným zatížením. Začala jsem se proto zajímat, jak by mělo zdravé sportování vypadat, aby si dítě do dospělosti neneslo dysbalance, které se později hůře napravují."

Můžeme si zakopat?

HaFun netlačí u dětí na výkony, ale snaží se u nich hlavně rozvíjet radost z pohybu. Nepochybujte o tom, že je to i v dnešní digitální době možné. Pouze to nespadne samo z nebe. Musí se tomu jít naproti.

"Můžu to podpořit jedním konkrétním příkladem z letošní dovolené," podotýká Lucie Kufová a připojuje krátký příběh: "Můj osmi a půl letý syn měl lekce surfování na vlnách v zahraničí spolu s dalšími českými dětmi. Po lekci jsme přišli všichni na ubytování a ostatní kluci zasedli na několik hodin k mobilům a tabletům. Na syna měli poznámky typu, ať jim nekouká přes rameno, když nemá svůj mobil. Syn byl zklamaný, že si neměl s kým hrát a na nás ošklivý, že ho vyčleňujeme z kolektivu. Manžel šel ven a začal si s ním kopat: Za chvilku jsme viděli pohledy z okna a poté byli okolo nich všichni kluci a ptali se, jestli si taky můžou s nimi kopat. U takto starých dětí se to dle mého soudu ještě dá zvládnout."

Když to říká rodič, který se přes léto stará s týmem deseti trenérů o sportování zhruba 150 dětí, se o tom nedá polemizovat.

Podobnou zkušenost učinili další z početné rodiny aktivních bojovníků za rozpohybování zpohodlnělých digitálních zelenáčů.

"Zájem o pohyb a aktivní trávení volného času by měl vycházet od rodičů. Pokud je to rodičům jedno, nechají děti trávit všechen čas na telefonu, děti na kroužky nepřihlásí a nedovedou je, tak už ani škola ani kroužky mnoho nezmůžou," tvrdí Lenka Plívová, jednatelka Tělovýchovné jednoty Sokol Turnov.

"Minimálně u dětí do 10 let je to hlavně na rodičích," přidává se Lenka Bláhová, cvičitelka předškolních dětí.

Co ještě by, lidově řečeno, bodlo?

"Volnočasová a sportovní centra mohou rodičům situaci usnadnit tím, že budou nabízet cenově dostupné aktivity, které budou v místě bydliště. Sportovní aktivity budou všestranné a nebudou vyžadovat každý víkend odvoz dětí na zápasy a zpět," doplňuje Plívová.

Michal Kaiser, dobrá duše z oddílu karate Vinařice, by posílil vzdělávání rodičů. "Opravdu bych se zaměřil na edukaci dospělých. V rukou to mají především rodiče, kteří zařízení koupí dětem a sami ho před dětmi nepustí z ruky. Děti jsou zrcadla rodičů. Ale je to komplexnější problém, na který neexistuje jednoduchá odpověď."

Pravda, jen prozření rodičů by nestačilo.

"Důležité jsou kromě rodičovské podpory také parta, reference, ambasadoři z řad dětí, mluvení o tom, že děti sport skutečně baví," chrlí nápady Marika Dúbravčíková, ASK Atlet Praha. "Nám to funguje skoro bez sociálních sítí, jen na doporučení, celé rodiny kamarádek k nám chodí, je to hodně komunitní. Je to ale i pro to, že velký klub, který je zde spádový, nefunguje, má trenérskou krizi. Nemá motivované trenéry, komerčně je neplatí a neumí klub řídit jako moderní organizaci."

Klíč? Trenéři

Aleš Svoboda, z Gymnathlonu, klubu, který hravou formou buduje u drobotiny od dvou a půl do jedenácti let základní pohybovou výbavu, a především lásku ke sportu, zdůrazňuje, že alfou a omegou jsou trenéři.

"Inspirativní a kvalitně připravení trenéři, kteří dokážou děti nadchnout, jsou naprosto klíčovým pilířem," podotýká Svoboda.

Jedním dechem však svoji odpověď rozšiřuje: "Dále jsou zásadní dostupné a moderní sportovní prostory, cenově přístupné kroužky a také osvěta rodičů, aby věděli, že sport může být pro děti radost, zábava a zároveň nejlepší investice do jejich budoucnosti. Důležité je, aby děti sport bavil a chodily na tréninky dobrovolně a s úsměvem."

Jakub Lánský založil projekt zaměřený na individuální a skupinové sportovní aktivity dětí v Jičíně a okolí, který nazval originálně - Fotr trénink. I on se snaží špuntům ukazovat, že sport je radost, zábava a že chyby jsou přirozenou součástí učení a že každý malý pokrok má velkou hodnotu.

"Děti potřebují zažít, že pohyb je radost, ne povinnost. Nestačí jim říct běž ven, musí mít prostředí, kde se smějí, hrají si a mají kolem sebe kamarády. Když trénink baví a dítě se těší, telefon jde stranou sám od sebe," říká jednoznačně Jakub Lánský.

Jak vypadáte v tomhle zrcadle vy? Jste dobrými vzory pro své děti?