"Co očekáváme od vzhledu miminka? Proč ho vlastně potřebujeme tak brzy rozlišovat na klučičí a holčičí?" ptá se Ridina Ahmedová, zakladatelka projektu Moje tělo je moje. Sama nechala dceři propíchnout uši až v sedmi letech, na její přání. "Chtěla jsem, aby věděla, že bolest, kterou zažije, souvisí s jejím vlastním rozhodnutím a bude odměněna vytouženými dírkami na náušnice," vysvětluje.

Dírky až po šestých narozeninách

Dítě si začíná vytvářet vztah k tělu velmi brzy a mít možnost rozhodovat o vzhledu je pro něj podle odborníků klíčové. Ačkoli se v dnešní době o přijetí sebe sama hovoří i mezi rodiči stále častěji, někteří z nich se nechávají strhnout společenskou zvyklostí a u holčiček volí zásah do jejich těla ještě v kojeneckém věku. Často jen proto, aby vyhověli normám, vlastnímu vkusu nebo okolí.

Podle Miloslava Míky, který vystupuje pod přezdívkou Míla Bugtcher, piercera specializujícího se právě na dětská ouška, přichází tlak na rodiče z vícero stran. Od prarodičů, přátel, ale právě i z nevyřčených kulturních očekávání. V jeho studiu Hell proto platí jasná pravidla: uši se píchají buď miminkům do deseti měsíců, protože v takovém věku je pierceři ještě dokážou zabavit, nebo až od šesti let.

"Starší děti už vědí, co je čeká. Bojí se a zároveň těší. Dostaly však od rodičů na výběr, což je pro zvládnutí situace i radost z výsledku důležité. Piercing se pak stává formou sebevyjádření," zdůrazňuje Bugtcher. A varuje, že propíchnout uši mezi desátým měsícem až pátým rokem může naopak vést k traumatu z bolesti beze smyslu.

Volbou předcházíme konfliktu

Právě možnost volby je v debatě o piercingu rozhodující. "O narušení tělesné integrity není diskuse," říká pedagožka Mariana Kroftová z organizace Rozum a Cit. "Pokud dítě dostává ve výchově rozporuplné signály, třeba že o svém těle rozhoduje samo, ale zároveň jsme mu kdysi bez souhlasu záměrně změnili vzhled, je to matoucí," dodává. Je-li rané rozhodnutí rodičů v rozporu s tím, jak dítě později vnímá svou identitu, ať už v oblasti genderu, nebo estetiky, může to v něm zanechat vnitřní konflikt. 

V takové chvíli je velmi důležité, aby se rodiče nebáli přiznat, že rozhodnout o špercích za čerstvě narozené miminko byla chyba. Může to být naopak moment, jak pomocí komunikace otevřít a utužit vzájemný vztah. Mariana Kroftová doplňuje: "Transparentnost je klíčová. Je v pořádku říct: 'Tehdy jsme to viděli jinak, dnes bychom se tak nerozhodli.'" Důležité je podle ní se také dítěti neposmívat za to, že má jiný názor, a naopak se ho pokusit pochopit. To v něm posílí sebevědomí i vztah právě s blízkými. 

Vyberte jehlu, ne pistoli

Ridina Ahmedová uspořádala na sociálních sítích platformy Moje tělo je moje anketu, v níž se ptala, zda ženám vadí v dětství propíchnuté uši. Ukázalo se, že většina v tom problém nevidí, objevily se ale výjimky, často pak kritizující hlavně formu vpichu nebo následné zdravotní komplikace, jako je dlouhodobé hnisání uší. "Vůči generaci rodičů se často vymezujeme, ale tady až překvapivě převažoval souhlas a vděk," říká Ahmedová.

Dotýká se tak dalšího důležitého tématu, kterým je způsob nasazení náušnic. Můžete totiž zvolit nastřelení pistolí, kterou má k dispozici každý pediatr či lékař ORL, nebo píchnutí jehlou, kterou provádí jen vyškolení profesionálové. Nastřelování, kdy se dírka v ušním lalůčku vytvoří tlakem přímo samotnou náušnicí, která nemá ostrý hrot, vede k potrhání okolní tkáně. Ta se pak hojí dlouho a může také hnisat. Naproti tomu precizně vpíchnutá jehla projede kůží rychle a bez zbytečného poškození. "Srovnávat piercera a nastřelovače je jako srovnávat snipera a dělostřelce," říká Míla Bugtcher. "Piercingová jehla projede kůží jako nůž máslem, šetrně a sterilně. Pistole je spíš nástroj destrukce."

Práce se staršími nás nabíjí

I to je důvod, proč se Míla kdysi rozhodl specializovat na píchání uší miminek: "Když už to rodiče musí udělat, tak aspoň odborníkem, který se vzdělával mnoho let." I tak se však v Hellu rodiče snaží vždy informovat o možnosti přivést spíše starší děti, které se o náušnicích rozhodnou samy. 
Ačkoli v Hellu nikoho nepošlou s žádostí o píchnutí miminka pryč, edukace je podle Bugtchera velmi důležitá a věnují jí ve studiu při debatě s rodiči prostor. Mariana Kroftová potvrzuje, že osvěta mezi rodiči i odborníky je klíčová. "Pediatři by mohli sehrát důležitou roli. Dnes většina rodičů vůbec tímto směrem nepřemýšlí. Dělají to, protože 'se to tak dělalo' nebo 'babička to chce'. Ale to není důvod," říká. Stejně jako piercer Bugtcher, který tvrdí, že argument typu 'náušnice chceme, aby vypadala jako holka', pro něj nemá žádný význam. Naopak ho nabíjí práce se staršími holčičkami: "Vidět malou holku, která se bojí, ale svůj strach s naší pomocí překoná a po zákroku seskočí z křesla a cítí se jako královna, je krásné. Myslím, že takhle se děti učí, že strach je nutné překonávat a zasloužená odměna je pak mnohem sladší."

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že náušnice u malých dětí nejsou nutným zvykem. Ve Francii nebo Belgii nejsou dokonce v jeslích povoleny, ve Skandinávii je trendem nechat děti rozhodnout samy. Možná je čas podobně přemýšlet i u nás.