Sochař Jan Štursa měl v jedinečném ateliéru na Libeňském ostrově vytvořit pomník Jana Amose Komenského. Než se však pustil do práce, sužován rozvíjející se syfilidou, rozhodl se ukončit svůj život. Pestrá historie této budovy plná paradoxů a náhod tak započala hned od její výstavby.

Zakázku od "Společnosti ku zřízení pomníku J. A. Komenského v Amsterdamě" po Štursově tragickém skonu převzala dvojice sochařů - Jan Lauda a Václav Žalud. Ani oni však pomník nikdy nezrealizovali. 

Přesto byl ateliér dostavěn a Jan Lauda ho začal využívat jako své tvůrčí zázemí. Lauda patřil k výrazným postavám českého sochařství a jeho styl, zvaný sociální civilismus, vyzdvihoval obyčejné lidské činnosti. 

Noc, kdy se rozhodovalo o osudu budovy

Když v roce 1959 zemřel, jeho vdova nabídla ateliér Laudovu žákovi Zdeňku Němečkovi za 18 tisíc korun. Odkoupení budovy bylo pro mladého umělce s manželkou obrovské rozhodnutí, které zkomplikovala i skutečnost, že na rozmyšlení měli pouze jednu noc.

Ačkoliv Němečkovi věděli, že celá oblast měla být kvůli plánům státu během dvou let srovnána se zemí, rozhodli se nemovitost koupit a odstartovat novou životní etapu. Peníze si částečně půjčili, zbytek mnoho let spláceli. Díky jejich odvaze budova přežila a sloužila dál svému původnímu účelu - sochařství. 

Olympijský sen, který se změnil v zapomenutou kapitolu

S osudem ateliéru se pojí i olympijský příběh. Praha totiž měla velkolepý sen - hostit letní olympijské hry. A to dokonce třikrát.

Libeňský ostrov měl být přeměněn na olympijský park se stadionem a parkovištěm - právě parkoviště mělo stát na místě, kde se nachází Laudův sochařský ateliér. "Plány byly připraveny, část okolních budov zbourána, vznikl i hotel Olympik určený pro funkcionáře Mezinárodního olympijského výboru. Jenže přišel srpen 1968, okupace a nový rozkaz: olympiáda se koná v Moskvě," vyprávěl návštěvníkům festivalu Open House Praha, kdy se volně otevírají široké veřejnosti běžně nepřístupné budovy, přednášející dobrovolník.

Pražský sen skončil, ale ateliér zůstal. K jeho záchraně přispělo i Němečkovo opakované odkládání demolice. Dům tak nakonec přežil a Praha nepřišla o zajímavou stavbu s duší.

Umění v pohybu

Zdeněk Němeček, který ateliér převzal, se specializoval na sportovní sochařství. Ač sám nebyl profesionální sportovec, měl encyklopedické znalosti o všech sportech. V jeho tvorbě najdeme běžce, cyklisty, hokejisty i skokanku do vody. Němeček se inspiroval i původními antickými olympiádami, kde se soutěžilo i v umění.

Kromě hrozby demolice a skonu sochařů se s místem pojí i nehorázné krádeže. Z pozemku někdo odcizil například třistakilogramovou bronzovou sochu "Rossa". Uvnitř ateliéru se naštěstí dochovaly aspoň modely.

Budova nebyla pouze zázemím sochařů, tvořila zde také výtvarnice a manželka Zdeňka Němečka Kornelie Němečková, která vytvořila mimo jiné slavnou televizní znělku pro dětský pořad Zpívánky. Některé její novoročenky (PF) jsou k vidění dodnes a připomínají poetický svět její tvorby.

Olympijská lípa z hlubin Vltavy a povodeň

Jedním z nejzajímavějších artefaktů areálu je takzvaná olympijská lípa. Při stavbě metra na Palmovce se muselo vyčistit koryto řeky, kde byly nalezeny staré kotvy. Němeček si všiml, že jejich tvar připomíná list lípy - národního stromu - vznikl tak výtvarný objekt symbolizující propojení sportu, přírody a národní identity.

Voda se zapsala do historie ateliéru hned dvakrát. Zatímco v rámci kotev pozitivně, v roce 2002 negativně - ateliér totiž zasáhla velká povodeň. Voda ho zcela zaplavila, ale paradoxně díky špatně provedenému utěsnění dveří budovu zcela nezničila. V ateliéru se zachovalo původní dřevěné patro, velká část však musela být zrekonstruována. 

Od soch ke sklu

Největší dominantou prostoru jsou okna na boční stěně i stropu. Prosklená část prostor zdobí, ale způsobuje i diskomfort - v létě je v ateliéru extrémní vedro, v zimě zase chladno. Tyto podmínky si pro svou práci vybralo oceňované designérské studio Olgoj Chorchoj, které dnes v bývalém ateliéru sídlí. Věnují se zde například výrobě designového skla a nožů z recyklovaných materiálů.

Rodina Němečkových je stále majitelem ateliéru a Jan Němeček, syn Zdeňka Němečka, v něm dokonce tvoří - je totiž spoluzakladatelem studia, které prostor momentálně využívá jako svou základnu.

Až někdy půjdete kolem Libeňského ostrova - ať už pěšky, nebo na kole -, zastavte se a stavbu si důkladně prohlédněte. V nenápadném domku obklopeném sochami a příběhy dýchá kus české historie. V bývalém sochařském ateliéru, který byl vybudován kvůli soše, se zrodily silné příběhy a snad ho čeká pestrá budoucnost.