Jiřího Krampola veřejnost v posledních letech vnímala především prostřednictvím článků v bulvárních plátcích, pro něž byl se svou manželkou Hanou, která zemřela před pěti lety, vděčným objektem zájmu. Není divu. Krampol vynikal svým pragmatismem. Rozuměl lidem, pro něž kultura není každodenním chlebem a které si svým projevem dokázal podmanit. V souvislosti s tímto hercem se nebude ani tak vzpomínat na jeho filmové role, jako spíš na jeho bavičskou, estrádní a televizní kariéru. Humor byl totiž to, co jej lákalo především.

Původně vyučený soustružník absolvoval pražskou DAMU. Zkraje 60. let hrál v Divadle Na zábradlí, kde byl předním autorem Václav Havel, a ještě před tím krátce působil v Divadle Na Fidlovačce. Popularitu mu přinesla hlavně spolupráce s Miloslavem Šimkem na prknech divadla Semafor v 80. letech. Byl ostrým protipólem zesnulého Jiřího Grossmanna. Ten ve scénkách s Šimkem ztělesňoval křehkého intelektuála, zatímco Krampol přišel s rázným lidovým humorem, říznutým surovým "pepíkovstvím". Řada scének zlidověla.

Krampolův humor stavěl na hře s hlubokým hlasem, imitaci, přehánění a srozumitelnosti. Vyznával čistou zábavu. K porozumění jsme nepotřebovali žádnou kulturní encyklopedii, politická satira ho nebavila (což byl i důvod rozpadu kreativního partnerství s Šimkem) a ani by se na ni nehodil. Na bránice cílil pudově. Bavilo ho vymýšlet "kraviny", vždy tak trochu balancoval na hranici infantility, což se promítlo především v posledních letech, kdy vyprávěl vtipy v různorodých pořadech či rozhovorech. Zatímco doba se posunula, Krampol zůstal svému humoru věrný, se vším pozitivním i negativním. Obecně šlo o muže starých časů, jenž se odmítl měnit.

Z jeho komediálních vystoupení jsou nejpamátnější ty z pořadu Zajíc v pytli, v nichž imituje cizince. Ať už šlo o Suria Maria Martinéze Juaréze Ferdinanda, roztomile komolícího češtinu, nebo o japonského železničáře Jokabushiho Kawasakiho. Primární pro něj nebylo zesměšňování jiné kultury, jako spíš hra s jazykem a karikováním akcentu. První zmíněnou postavu opatřil absurdním kostýmem asociujícím Honolulu, druhou (ve formálním obleku se seriózním výrazem a rétorikou) formoval výkladem o frustrujících zkušenostech s vlaky. S kamenným výrazem sypal z rukávu absurdní hlášky a přirovnání. Jeho komediální výstupy fungují tak skvěle, protože je pojímal smrtelně vážným stylem.

Hrubý hlas se špetkou křehkosti

Hlasový talent Jiřího Krampola nejvíce vyniknul v dabingu, kde se jeho hlas (společně s Janem Třískou) stal neoddělitelným od tváře francouzské hvězdy Jeana-Paula Belmonda. Krampolův dabingový výkon v explozivní komedii Zvíře patří vůbec k těm nejlepším. Skvěle dokázal pracovat s Belmondovou dvojrolí raubířského kaskadéra a přehnaně afektovaného, bojácného herce. Krampolův obroušený, hrubý, a přesto křehkost zhmotňující hlas se k Belmondově životem otřískané tváři dokonale hodil. Jako dabér vždy kladl až přehnaný důraz na každou slabiku a uměl jej variovat ve prospěch věci.

Od 70. let až do nedávna byl stálicí televizních obrazovek. Do české kulturní paměti se zapsal především pořadem Nikdo není dokonalý (kroužícím okolo lidového humoru), jež se dočkal několika mutací i revivalu od TV Barrandov. Právě ta mu dávala v jeho závěrečné kariérní etapě nejvíce prostoru. Mizerné dramaturgické vedení stanice, jež cílila na estrádní nostalgii, pak patří k tomu, co si z filmografie Jiřího Krampola připomínat rozhodně nebudeme (ostatně podobně jako drtivou většinu jeho tvorby nového milénia). 

Krampolova doba odešla i s divokou érou experimentů televizních stanic v 90. letech, kdy se socialistická tradice scének a estrád třela s výstředními západními modely. Krampol byl na poli televizní zábavy určitou konstantou, jež se odmítala měnit. Jako moderátor se našel. A možná i divácky komfortní pocit, že alespoň někteří tvůrci se vyjadřují stále stejně, vedl k tomu, že v určitých kruzích Krampol na obrazovkách přečkal porevoluční obměnu a zůstal jejich pevnou součástí více než 50 let.

Zarputilý kriminalista i rádce z pohádky

Na filmovém poli zůstával u vedlejších, leč pamětihodných rolí. Obsazovaný byl již od konce 50. let. Dostával především role figurkářského rázu, jež těžily z jeho robustní fyziognomie a surové, tajemství nesoucí tváře. Hrál drsňáky, ať už z řad záporáků, nebo svérázných vyšetřovatelů. Nejplodnější období měl v 70. a 80. letech. Nad rolemi příliš nepřemýšlel, vyznával pudové a charakterní herectví. Příznačné pro něj byly především kriminálky. Nedělal rozdíl mezi filmem pro plátna, televizní inscenací nebo seriálem. Zkrátka hrál. Pragmaticky, bylo mu úplně jedno, o jaký typ látky šlo. Bral herectví jako prosté povolání.

Jeho naturelu nejvíce vyhovovala role kriminalisty Krejcárka v seriálu Malý pitaval z velkého města. Ten se podobně jako Krampol s věcmi příliš nemazal a zbytečně nefilozofoval, zato jednal s o to větší zarputilostí. Vedle kriminálek jej do svých válečných fresek obsazoval režisér Otakar Vávra, objevoval se v socialistických komediích, rodinných titulech, psychologických dramatech i pohádkách. Především jeho rádce z pohádky O princezně, která ráčkovala s ikonickým popěvkem "humbabaum" je dodnes stále virální.

Byl to také jeden z mála případů, kdy i hrané dílo těžilo z jeho komediální stránky. Tyto dvě sféry jinak téměř vždy zůstávaly oddělené. Jeho bavičský styl propojený s imitací či "historkařením" se pro narativní tvorbu zkrátka nehodil. Z porevoluční kinematografie můžeme zmínit jeho opět drsnou roli vyšetřovatele, tentokrát příznačně soukromého detektiva, v Olmerově filmu Nahota na prodej. Krampolova role byla jakousi zvrhlou variací Philipa Marlowa, jehož nejlepšími přáteli jsou fernet a pěsti.

Režisér Vít Olmer mu svěřil i jednu z jeho mála hlavních rolí (v tomto případě ztvárnil dokonce pět postav) v nechvalně proslulé frašce Waterloo po česku. Posléze se Krampol objevoval v Kameňácích, filmech Tomáše Magnuska nebo Evy Toulové, hrál i ve studentských filmech písecké FAMO. Kvalitativně více méně tragický závěr jeho kariéry však Krampola rozhodně nemrzel, zpět se ohlížel jen v nostalgických historkách, své role nikdy neproblematizoval. Stále jel na plný plyn, objížděl především regionální scény a i v seniorním věku se věnoval sportu, především vzpěračství, jež zapáleně propagoval.

Zemřel herec a bavič, na něhož řada lidí bude vzpomínat prostě jako na Krampola, byť ztvárnil okolo 170 rolí. Ve filmech totiž těžil hlavně sám ze sebe, ze své fyziognomie a přirozené fotogeničnosti. V humoru se zase opíral o infantilní hravost či svoji barvu hlasu. A právě jeho hlasová i fyzická uhrančivost jsou tím, co si lidé při vzpomínce na Jiřího Krampola vybaví zřejmě i za několik let.