6 0 0 17.04.2025
Nejsem si jist, jestli uvnitř Spolu panuje nějaká komplexní rezignace. Spíše to celé působí tak, že mnozí sázejí na to, že se zopakuje scénář z minulých voleb - tedy silná mobilizace liberálních voličů v koncovce kampaně proti neliberálním či protestním formacím a arcinepříteli Babišovi.
Spolu opravdu mnoho silných karet do předvolební hry nezbývá - zahraniční a bezpečnostní politika je bezesporu jednou z nich, možná tou vůbec nejdůležitější.
Na druhé straně bych mobilizační potenciál tohoto tématu vůbec nepodceňoval. Příznivci Spolu, zjednodušeně řečeno spíše mladší a vzdělanější lidé z měst, skutečně velmi intenzivně reagují na pomyslné konfliktní štěpení Východ - Západ.
V určitých ohledech je to téma dokonce natolik silné, že si voliči nechají od stran, které s nadsázkou reprezentují tu správnou světovou stranu, líbit jakkoliv hluboké zklamání pramenící z jejich počínání v jiných politických agendách - a přesto k volbám přijdou a tyto strany podpoří.
Ostatně přesně tento vzorec patrně stojí za určitou blahosklonnou představou některých koaličních politiků, že to nakonec u voleb přece jen dobře dopadne.
To je fakt. A právě zcela odlišná výchozí strategická pozice Spolu je asi nejslabším místem v úvahách některých vládních reprezentantů, že to může "dopadnout jako minule".
Opozice má vždy - a ve chvílích "krizí" či různých socioekonomických problémů to platí dvojnásob - silný argumentační klacek vůči jakékoliv vládě, která ostatně nikdy není dokonalá a bezchybná.
A protože umělecký dojem z počínání Fialova kabinetu opravdu není nikterak fenomenální, výhoda je tentokrát jednoznačně na straně opozice. Vlastně úplně stejně, jako tomu bylo v opačném gardu před čtyřmi lety.
Ačkoliv předsedkyně TOP 09 zejména v opozičních vodách zcela jistě nepatří - řečeno velmi mírně - mezi nejoblíbenější političky, je nepochybné, že přinejmenším pro část pravicových voličů představovalo její jméno zajímavý volební tahák. Ostatně v roce 2021 získala druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů.
V tomto světle můžeme považovat její rezignaci na další politické angažmá za větší problém, než se dnes na první pohled může zdát: pro TOP 09 a potažmo celou koalici Spolu.
"Topka" tak ztratila vlastně jedinou celostátně viditelnou a obecně známou tvář. Což je právě u strany, která si vždy zakládala na tom, že je stranou výrazných osobností, poměrně truchlivé zjištění.
Vykroužkování řady kandidátů ODS, kteří by podle současných papírových předpokladů měli získat mandát, je zcela reálná varianta. A vůbec se to nemusí týkat jen tradičních religiózních bašt lidovců, jejichž voliči skutečně mnohem intenzivněji kroužkují své stranické zástupce.
Svou roli totiž může zejména u těch pravicových voličů Spolu, kteří nejsou důsledně a bezvýhradně identifikovaní s ODS, sehrát ještě jedna podstatná věc: aniž by šlo o specifický problém výhradně občanských demokratů, ODS podle mého soudu propásla skoro až historickou příležitost k zásadnějšímu personálnímu občerstvení.
Kdy jindy, když ne ve chvíli, kdy strana evidentně tahá za kratší konec a do určité míry nemá co ztratit, mohla při sestavování kandidátek přistoupit alespoň k částečné eliminaci skoro až proslule zatuchlé vnitrostranické strejcokracie?
Kdy jindy mohla nahradit zasloužilé, ale zoufale nezajímavé bafuňáře přinejlepším okresního formátu? Kdy jindy strana s ambicemi být gravitačním pólem české liberální politiky mohla voličům nabídnout mladší, neokoukané a vitálnější osobnosti, kterých ve stranickém ansámblu není - alespoň se to tak zvenčí jeví - úplný nedostatek?
Troufám si tvrdit, že to byla zásadní chyba, která se může projevit mimo jiné právě v kroužkovacích strategiích jednotlivých voličů. A po volbách si ODS přinejmenším mohla říci ono legendární: alespoň jsme to zkusili…
Je jasné, že úspěšná mobilizace vlastních voličů je klíčem k alespoň relativnímu úspěchu Spolu. Když už ne směrem k možnému - a z dnešního pohledu málo pravděpodobnému - vítězství, tak alespoň k minimalizaci ztrát.
Obecně platí, že mezi vládním blokem (včetně Starostů a Pirátů) a současnou opozicí v principu dochází jen k velmi marginálním přesunům voličů. Volby proto mnohem spíše než standardní volatilita rozhodne patrně to, do jaké míry se oběma těmto "imobilizovaným" blokům - velmi schematicky vládnímu na jedné straně a opozičnímu na straně druhé - podaří své potenciální podporovatele přitáhnout k volebním urnám.
A vůbec nelze vyloučit ani variantu, že oproti nynějším předpokladům mohou mít ve finále větší potíže zvednout ze židle své přívržence Babiš a spol. Bude větší motivací "Fialova drahota" u jedněch, nebo strach z příklonu k autoritářství východoevropského ritu u druhých? Uvidíme…
Ano, v zásadě jde o analogickou situaci jako v minulých volbách. O budoucím vládním půdorysu možná opět rozhodne podíl propadlých hlasů.
Všechna zmíněná uskupení se přitom v preferencích stále nedokázala systematicky odpoutat od psychologicky důležitého pětiprocentního prahu. A všechna tudíž čelí nebezpečí, které se v minulosti už mnohokrát projevilo.
Část jejich znejistělých voličů může na poslední chvíli vyměnit riziko tzv. propadlého hlasu za jistotu podpory nějaké "druhé volby". Tedy opticky silnějšího hráče, který se jistě do sněmovny dostane.
Z hlediska SPD jde určitě o racionální tah. Chronicky rozdrobený radikální nacionální populismus Tomio Okamura integroval pod jednu střechu a zároveň šikovně resuscitoval notně uvadající přitažlivost značky SPD, zejména tváří v tvář novým projektům, jako jsou třeba právě Stačilo! nebo Motoristé sobě.
V daném okamžiku můžeme s vysokou pravděpodobností Okamurovu spíše pseudo koalici považovat vedle Spolu, ANO a Starostů za čtvrtou prakticky jistou složku příští sněmovny. Na rozdíl od formací, o kterých jsme hovořili před chvílí.