Britská povídková série Charlieho Brookera ve svých nejlepších epizodách vynikala schopností spojit úderný satirický tón s vizí neradostné, dystopické budoucnosti. Ale v posledních řadách se počáteční intenzita více a více rozmělňovala. A tak předposlední šestá sezóna - vydaná po čtyřleté pauze - už stála na potenciálně pozoruhodných, ale až příliš překombinovaných či nedotažených nápadech. Jako by už tvůrci neuměli těm "Coby kdyby?" otázkám, které vždy stály v centru pozornosti sci-fi žánru, věnovat dostatečnou péči.

Úvodní díl nové sedmé řady jako by předjímal už svým názvem Obyčejní lidé, že tentokrát bude vše trošku jinak a autoři se mnohem více než na děsivé důsledky pokročilých technologií a společenských změn zaměří na jednotlivce a na jejich emoce. Ústřední pár Amanda a Mike naplňují titulní sousloví takřka beze zbytku. Chodí do práce, jednou ročně si zajedou do penzionu Jalovec, kde se brali, a stráví tam večer s místním hamburgerem a tklivými tóny starých písní. Jenže pak Amanda upadne do kómatu a běžnou operací už její zdravotní potíže nelze vyřešit. Naštěstí se objeví start-up, který umí postižené části jejího mozku napravit technologicky.

Amanda se vrací ke svému starému obyčejnému životu, jen musí o něco více spát, protože je její mozek neustále napojený na počítače firmy, která jí zachránila život. Za 300 dolarů měsíčně. A navíc časem přibudou "drobné" komplikace, jako když začne mezi řečí trousit reklamní floskule, aniž by o tom věděla. Což není příliš slučitelné s povoláním učitelky a ani s běžným životem. Kontextová reklama je novinka a pokud kvůli ní Amanda nechce přijít o práci, stačí si připlatit.

Když dystopii vystřídá nostalgie

První díl Obyčejní lidé chvílemi skoro připomíná sociální dramata režisérů jako je Ken Loach, které často staví do centra pozornosti běžné lidi, na něž systém zapomíná. Jenže tato jednoduše vystavěná vyprávěnka o hodném start-upu, z něhož se vyklubal zlý korporát, až moc spoléhá na dojemný tón. Je to úplně jiný začátek než loňský překombinovaný úvodní díl o ženě, jejíž život sledují lidé na platformě podobné Netflixu. Jako by dystopii vystřídala nostalgie. A místo komplikované zápletky přišly přímé emoce.

I pro řadu dalších epizod platí, že pokročilé technologie z budoucnosti se tu - paradoxně - používají k uchování něčeho cenného z minulosti. Ať už jde o záchranu manželky, o oživování černobílých filmů pro pamětníky či o schopnost "vtělit se" do dávných fotografií. A jakkoli nová řada šetří překvapeními a mnohočetnými zvraty, dovede se díky tomu více dotknout diváků. I když dřívějších kvalit už nedosahuje.

Pokročilé technologie jsou často v rukou jednotlivců. Místo kritického pohledu na jejich systémové využívání či zneužívání tak některé epizody ukazují geniální vynálezy, a přitom na diváky nepřenášejí společenské úzkosti, ale spíše morální pochyby o tom, kdo je v daném scenáriu hrdina a kdo padouch. Pokud takto jednoduše lze věci dělit. Může být například zakřiknutý kluk, co s pomocí výpočetní techniky devadesátých let a pravidelných dávek LSD učinil přelomový objev a zároveň má nejspíš na rukou krev, něčím jiným než vyšinutým a zneuznaným géniem?

Jednoduché, ale podmanivé zápletky

Většina zápletek je variací na známé žánrové motivy, ale tentokrát Černé zrcadlo nabízí postavy, na které se lze oproti loňské řadě mnohem lépe napojit, ať už si o jejich počínání myslíme cokoli. Ne vždy sedí logika, ne všechny zápletky jsou domyšlené do konce, ale umějí být ve své jednoduchosti podmanivé. Například pozoruhodná třetí epizoda se odehrává v černobílém filmu, který je právě pomocí umělé inteligence znovu natáčen a vylepšován. Ale nikoli jen pomocí technologií, nýbrž s využitím opravdové nové herecké hvězdy, která se ocitá uvnitř filmu jako by šlo o virtuální realitu. A hraje svou postavu v aktualizaci dobového noirového melodramatu v reálném čase. Akorát tu místo doktora Alexe Palmera najednou vystupuje afroamerická doktorka Alex Parkerová.

Tato epizoda s názvvem Hotel Sen sice příliš neosvětluje, kdo by toužil po vylepšených verzích děl pro pamětníky, či jak to celé byznysově funguje, ale premisa je dostatečně nosná už tím, jak nabourává dobové stereotypy a jak pracuje s tzv. bořením čtvrté zdi. Když dvě protagonistky uvíznou uprostřed filmové scény kvůli technickým potížím, jen jedna tuší, že jsou ve filmu. V pozadí následujících chvil se neodvíjí jen romance mezi dvěma ženami, která by v dobách klasického Hollywoodu byla nemyslitelná, ale i tíživá existenciální úvaha o tom, kde končí filmová role a začíná fungovat lidská bytost obdařená vědomím a city.

Po několika hororových epizodách šesté řady se nyní tvůrci v té sedmé zase vrací čistě k technologiím a žánru sci-fi. Černé zrcadlo ale málokdy umí kriticky promluvit o společnosti pomocí extrapolací a pohledů do budoucnosti. Témata jako AI či vliv technologických miliardářů na chod světa se tu sice objevují, ale dnešní každodenní zprávy toho o světě řítícím se do podivného vědeckofantastického pekla bohužel umí říci mnohem víc.

Seriál tak nejlépe funguje, když se nepokouší o větší měřítko a vypráví o tom, jak konkrétně technologie ovlivňují myšlení a chování jednotlivců v dané situaci. Ale i tak se stále na mysl vkrádá otázka, jak dlouho tuhle povídkovou antologii ještě lze držet v chodu.