Divácké ohlasy na něj bylysmíšené a stálo by za prozkoumání, čím oslovoval jaké typy publika. Na oficiálních stránkách Novy se pod každou epizodou hromadí nadšené, nicméně zhola negramotné vzkazy, z čehož by plynulo, že seriál je určen nejhorším primitivům.

Existuje i diskusní klub nenávistníků, kteří se dívají na každý díl a nadávají na něj až do zemdlení.

Těžko říct, zda by se nějakým opravdu špatným seriálem kdokoli zabýval tak dlouho a zda by opravdu špatný seriál měl vynikající sledovanost na internetu. Pořád platí pravidlo, že na televizi se dívají lidé pasivnější, zatímco po internetu brouzdají ti aktivnější a bystřejší?

Pokud ano, pak to nahrává spíš tomu, že Comeback je určen hlavně mladším lidem, kteří si umějí vybírat a mají trochu vyhraněnější smysl pro humor, který je všechno možné, jen ne "laskavý".

Ale aby to nebylo tak jednoznačné: Comeback měl i velmi dobrou sledovanost televizní: první díl druhé série vidělo 5. března 1,48 milionu diváků.

Americké a české prvky

Comeback zkrátka vzbudil diskusi o možnostech sitcomového žánru v Česku a Češi možná občas zapomínají, že kontroverze k sitcomu patří a že často trvá několik měsíců, než si lidé zvyknou na určité postavy.

Většina komentářů vzniklých na základě zhlédnutí jednoho nebo tří dílů nedokáže postihnout proces, v něm se divák postupně zabydluje v mikrosvětě  tvořeném prodejnou s hudebními nosiči, obývákem a hospodou.

Comeback je rozhodně první a jediný český seriál, kde tvůrci pochopili základy žánru a každý díl má vybroušenou strukturu s několika tzv. running jokes (průběžnými vtipy, které se neustále variují). Tím se Comeback liší od Hospody, která byla založená na rozbředlém pivním tlachání, což jistě vyhovuje zdejšímu kulturnímu prostředí, ale se sitcomem to má pramálo společného.

V porovnání s těmi nejlepšími zahraničními sitcomy a britcomy Ajťáci, Big Bang Theory, Black Books, How I Met Your Mother, Kancl, Mladí v partě, The Mighty Boosh či My Name is Earl samozřejmě Comeback nemá šanci. Na to má stále příliš lacinou produkci a výpravu, příliš málo postav, méně se vyvíjí a víc opakuje. Nicméně povedlo se mu mimořádně skloubit americké a české prvky.

Jasně, že Lexa je verzí Buda Bundy ze Ženatého se závazky, Ivuška má být taková česká Dana z Kroku za krokem, a že nad Ozzákem se vznáší přízrak Koudyho z téhož seriálu. Jenomže Comeback nakonec neláká tím, čemu všemu se má podobat a že jsou tu dialogy soustružené podle zavedených šablonek továrenských profesionálů z Hollywoodu.

České publikum si dokázal zaháčkovat tím, že se v něm sváří jeden ze základních sporů týkající se zdejší populární kultury. Dělá to přitom velmi dvojznačně, protože normalizační popík zosobněný v postavě Tomáše Pacovského alias Tomiho Paciho, stejně jako český, spíše vesnický než undergroundový bigbít a zbarbarizovaný metal ztělesněný v postavě Ozzáka zesměšňuje - ale zároveň vychází vstříc lidem, kteří mají rádi jeden z těchto stylů a druhý nesnášejí.

Div si do náruče nepadnou

Objevují se tu hostující hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková či Vlastimil Harapes a děj je k nim vstřícný, vystupují v rolích legend a autorit, nikoli zombíků. Do toho má Ozzák právo tvrdě odmítat Ewu Farnou či Lucii Bílou, pouštět si "staré dobré fláky", smrdět, krkat, pogovat a dělat paroháče.

Míra ztotožnění určité části publika s Ozzákem, jenž ctí "metalovej zákon", je tak veliká, že úplně opomíjí naprostou vyčpělost takovéhoto světonázoru. Rockeři se nakonec ukazují stejně konzervativní a zaprdění jako vyznavači diskopopiny - a všichni nakonec spolem nostalgicky vzpomínají, div si do náruče nepadnou.

Comeback samozřejmě zůstává i zábavou na účet metlošů, ale vyjadřovaný obdiv k Ozzákovi jako "totálními borci, kterej zůstává svůj" odsouvá onu nadsázku do pozadí. Některým dokonce připadá mystifikační píseň Denaturát jako "skvělá rocková pecka", což je na podobné úrovni, jako když si kotlíkáři adoptují píseň Zmýlená neplatí od Tomáše Hanáka a se slzou v oku ji pějí u táboráků.

Jakkoli je tedy Comeback v mnohém docela drzý, nekorektní a jde v jistém ohledu s dobou (internet je častým hybatelem děje), základ jeho úspěchu spočívá přesně naopak v tom, že sází na jistoty. Počítá s tím, že v Česku se určitá móda drží tak dlouho, že mezitím v okolním světě vyjde z módy, pak se do ní zase dostane v ironické podobě, ale u nás může zůstat módní pořád beze změn; respektive hýčkáme si ji jako rodinné stříbro.

Jen by mě zajímalo, zda by byl Ozzák přijatelný pro tak velké publikum, kdyby místo máničky nosil na hlavě mnohem častější, ale o to nechutnější deku-mullet-na debila-jágra. V tu chvíli by už totiž připomínal trapnost let dávno minulých příliš bolavě.