Marine Le Penová: Odsouzení za zpronevěru, nebo politická vražda?

Žhavou současnou kauzou je odsouzení Marine Le Penové, lídryně pravicové strany Národní sdružení (RN). Ta byla shledána vinnou ze zpronevěry veřejných prostředků. Soud jí uložil čtyřletý trest odnětí svobody, z toho dva roky s elektronickým náramkem, další dva roky podmíněně.

Kromě toho musí uhradit pokutu ve výši 100 tisíc eur a bylo jí zakázáno po dobu pěti let kandidovat ve volbách, což zhatilo její plány na prezidentskou kandidaturu v roce 2027.

Le Penová byla obviněna z toho, že mezi lety 2004 až 2016 využívala finanční prostředky Evropského parlamentu určené na platy asistentů k financování stranických aktivit ve Francii. Celková částka zpronevěřených prostředků byla odhadnuta na více než čtyři miliony eur. Tento rozsudek vyvolal bouřlivé reakce nejen ve Francii, ale i v zahraničí.

Spojenci Le Penové, včetně Viktora Orbána a Mattea Salviniho, kritizovali rozhodnutí soudu jako politicky motivované. Le Penová oznámila, že se proti rozsudku odvolá, a označila jej za pokus o "politickou vraždu". Reakce veřejnosti i politických komentátorů byla smíšená. Zatímco příznivci Le Penové hovořili o "justičním puči", komentátoři z listu France Info tvrdí, že čin je o to horší, protože jde o reprezentantku euroskepticismu. "To činí tento případ o to vážnějším. Ona zneužívala systém, který veřejně odmítá."

Jacques Chirac: Sympatický "táta národa", který platil stranické dluhy z městské kasy

Když v roce 2011 padl rozsudek nad bývalým prezidentem Jacquesem Chiracem, mnozí Francouzi se ho zdráhali odsuzovat. V jejich očích byl totiž stále "ten dobrák z Corrèze", politik s lidskou tváří, jenž si rád potřásal rukou s trhovci a navštěvoval zemědělské výstavy. Přesto i on skončil před soudem - jako první prezident tzv. Páté republiky odsouzený za zpronevěru veřejných prostředků.

Chiracova aféra sahala do doby mezi lety 1977 až 1995, kdy působil jako starosta Paříže. Vyšetřování ukázalo, že radnice fungovala jako "bankomat" pro jeho politickou stranu RPR. Desítky fiktivních pracovních míst byly obsazeny členy strany, kteří ve skutečnosti nevykonávali žádnou práci pro město, ale přesto pobírali pravidelný plat z veřejných financí.

Soud v roce 2011 rozhodl, že Chirac systematicky využíval veřejné peníze k financování stranického aparátu, a odsoudil ho k dvouletému podmíněnému trestu. Deník Le Monde napsal: "Ačkoliv šlo o historický rozsudek, nečekejme, že by změnil vztah veřejnosti k Jacquesi Chiracovi."

I přes odsouzení totiž zůstával Chirac mezi Francouzi oblíbený. Jeho odpor k válce v Iráku, silná rétorika o sociálním smíru i jeho srdečná osobnost mu zajišťovaly trvalé místo v srdcích mnoha voličů. "Byl to politik staré školy, kterému lidé chtěli věřit," napsal tehdy Libération.

Po odchodu z veřejného života se Chirac stáhl do ústraní. Trpěl neurologickým onemocněním a v posledních letech života se téměř neobjevoval na veřejnosti. Když v roce 2019 zemřel, Francie mu vzdala poctu jako státníkovi - s plnou vojenskou poctou a národním smutkem.

Nicolas Sarkozy: Korupce a ovlivňování soudců

Francouzský prezident z let 2007 až 2012 Nicolas Sarkozy byl v roce 2021 shledán vinným z korupce a ovlivňování soudců. Soud mu uložil tříletý trest odnětí svobody, z toho dva roky podmíněně a jeden rok domácího vězení s elektronickým náramkem. V prosinci 2024 Nejvyšší soud Francie toto odsouzení potvrdil, čímž se Sarkozy stal prvním novodobým francouzským prezidentem odsouzeným za činy spáchané během výkonu funkce.

Sarkozy byl obviněn z pokusu o podplacení soudce Gilberta Aziberta, aby získal důvěrné informace o vyšetřování týkajícím se financování jeho prezidentské kampaně v roce 2007. Na oplátku měl Azibertovi nabídnout prestižní pozici v Monaku. Tento případ známý jako "aféra Bismuth" vrhl stín na Sarkozyho politickou kariéru a vyvolal debatu o etice ve francouzské politice.

François Fillon: Penelopegate a konec jedné pravicové naděje

François Fillon, bývalý premiér a jeden z hlavních favoritů prezidentských voleb v roce 2017, měl být symbolem stability a tradičních konzervativních hodnot. Jeho kampaň však ztroskotala na skandálu, který se do dějin francouzské politiky zapsal jako "Penelopegate".

V lednu 2017 francouzský týdeník Le Canard Enchaîné zveřejnil informaci, že Fillon zaměstnával svou manželku Penelope jako parlamentní asistentku. Ačkoli jí v průběhu několika let vyplatil přes 900 tisíc eur, neexistovaly důkazy, že by skutečně vykonávala práci, na kterou byla najata. Následné vyšetřování ukázalo, že podobná fiktivní zaměstnání měly i dvě Fillonovy děti.

Politik se snažil skandál ustát. V dramatickém projevu prohlásil: "Nebyl jsem fiktivním poslancem, kterému šlo především o peníze. Čtyřicet let [politického] angažmá zničil článek v satirických novinách a vyšetřování proti mně. Není pochyb o tom, že moje žena pracovala po mém boku," dodal. Nicméně neuspěl. Pod tlakem médií a veřejnosti ztratil podporu - a místo prezidentského paláce přišlo vyšetřování, obvinění a soud.

V červnu 2020 byl Fillon odsouzen k pěti letům vězení, z toho tři roky podmíněně, a pokutě 375 tisíc eur. Penelope Fillonová obdržela tříletý podmíněný trest. V květnu 2022 odvolací soud tresty zmírnil - Fillon dostal čtyři roky, z toho jeden nepodmíněně. Soud zároveň potvrdil, že šlo o úmyslné zneužití veřejných prostředků a klamání voličů.

Politologové se shodují, že právě "Penelopegate" otevřela cestu k vítězství v prezidentských volbách Emmanuelu Macronovi. Jak poznamenal komentátor France 24: "Fillon byl muž s konzervativní vizí, kterého zničila vlastní arogance a přesvědčení, že se mu nic nemůže stát." Po skončení politické kariéry se Fillon stáhl z veřejného života a zaměřil se na soukromý sektor.

François Mitterrand: Tajnosti, mlčení a morální pochybení

Aféry francouzských politiků ale sahají až do osmdesátých let. François Mitterrand byl prezidentem Francie v letech 1981 až 1995. Nebyl sice nikdy oficiálně obviněn ani odsouzen, přesto i jeho politický odkaz nese výrazné kontroverze. Během svého rekordně dlouhého mandátu vedl dvojí život - měl nemanželskou dceru Mazarine, jejíž existence byla státem po dlouhá léta pečlivě utajována. Média později zjistila, že její ochrana byla zajišťována z veřejných prostředků a Mitterrand se s ní pravidelně setkával v budově ministerstva kultury, mimo zrak veřejnosti.

Jeho soukromý život však nebyl jediným problémem. Obrovské diskuse vyvolalo i jeho napojení na režim Vichy během druhé světové války. Mitterrand pracoval pro úřad, který organizoval repatriace francouzských zajatců, a i když se později přidal k odboji, jeho vztah k maršálu Pétainovi a jeho okolí zůstal předmětem silné kritiky. V roce 1994 veřejně prohlásil, že podle něj byl Pétain ve svém srdci velkým Francouzem. Tato slova vyvolala vlnu pobouření mezi historiky i veřejností.

Další temnou kapitolou jeho prezidentství byl skandál s nelegálními odposlechy. V rámci přísně tajné operace, vedené přímo z Elysejského paláce, byly odposlouchávány desítky novinářů, intelektuálů a politických oponentů. Tento program trval přes deset let a vyšel najevo až po Mitterrandově smrti. Někteří z poškozených se následně obrátili na soudy a označili praxi za porušení základních občanských práv.

Přesto zůstává Mitterrand pro část francouzské společnosti ikonou moderní levice. Zavedl pětitýdenní dovolenou, zrušil trest smrti, posílil práva zaměstnanců a modernizoval kulturní politiku země. Jeho odkaz je tak hluboce rozporuplný - na jedné straně reformátor, na straně druhé muž, který si chránil vlastní tajemství kryté státním aparátem.