Psychothriller o choromyslném majiteli osamělého motelu, jenž v přestrojení za svoji mrtvou matku vraždí mladé ženy, nemůže u současného publika vyvolávat identické pocity hrůzy, jako tomu bylo před lety. Dnešní diváky, obeznámené s dějovými zvraty i s pointou, ale může přitahovat možnost zpětného připomenutí toho, co návštěvníky kin tehdy tak děsilo, traumatizovalo i voyeuristicky vzrušovalo.

Psycho na začátku 60. let nastavilo zcela novou úroveň v zobrazování násilí, deviantního chování a sexuality v americké kinematografii. Jednašedesátiletý režisér ho natočil podle stejnojmenného románu Roberta Blocha z roku 1959, který byl volně inspirován případem wisconsinského vraha a vykradače hrobů Eda Geina. 

Alfred Hitchcock získal práva na román za 9500 dolarů. Svoji asistentku Peggy Robertsonovou pověřil skoupit všechny dostupné výtisky knihy, aby co největšímu počtu diváků zůstal utajen její finální zvrat.

Vedení společnosti Paramount Pictures ale považovalo námět za natolik odpudivý, že odmítlo poskytnout adekvátní rozpočet. Režisér proto zariskoval a rozhodl se natočit Psycho rychle a levně ve vlastní produkci na černobílý materiál a využít při tom televizní štáb, s nímž pracoval na seriálu Alfred Hitchcock uvádí.

Nahota ve sprše, spláchnutá toaleta

Scénář Josepha Stefana zůstal relativně věrný románu, přestože v něm došlo k několika zásadním změnám. Týkají se především ústřední postavy. Schizofrenní vrah Norman Bates je v předloze neforemný obtloustlý muž středního věku fascinovaný okultismem a pornografií.

Nápad obsadit do této role osmadvacetiletého Anthonyho Perkinse byl jedním z geniálních tahů Mistra napětí. V hercově znamenitém podání se z Normana Batese stal stydlivý a zranitelný mladík, který ve své oidipovské oddanosti vůči dominantní matce dokáže vzbuzovat sympatie a soucit.

Postavě zlodějky Marion Craneové román věnuje jen dvě kapitoly ze sedmnácti, než jí Matka setne hlavu řeznickým nožem. Ve filmové adaptaci je její představitelka Janet Leighová od prvních minut "falešnou protagonistkou". Proto když byla hlavní hvězda filmu po necelých padesáti minutách brutálně ubodána v koupelně, kde právě ze sebe symbolicky smývala své hříchy, byl to pro diváky až fyzický šok.

Sprchová scéna, která je výsledkem 78 záběrů a 52 střihů, je tak proslulá, že ji znají i ti, kteří film nikdy neviděli. Podle dokumentu 78/52 navždy změnila kinematografii. Trvá pouze 45 vteřin, ale natáčela se sedm dní. Její hrůzostrašný účinek vyvolává blesková montáž kratičkých detailních a polodetailních záběrů.

Podkresluje je kongeniální hudba Bernarda Herrmanna, která vysokými "bodavými" tóny smyčcových nástrojů ilustruje každé máchnutí nože. Ten se těla Marion - s jednou nepostřehnutelnou výjimkou - sice nedotkne, divákova zmatená mysl má však pocit, že do něho neustále proniká. Stékající krev ve vaně simuloval čokoládový sirup.

Janet Leighovou zastupovala ve většině záběrů kvůli nahotě dublérka. Nicméně sekvence byla tak rafinovaně sestříhaná, že si nakonec sami cenzoři nebyli jisti, zda nějaký záblesk "nepatřičné" nahoty obsahuje, či ne. Další problém byl s úvodní částí filmu, v níž Marion leží s milencem v posteli v podprsence. A také se záběrem, v němž bylo v americkém filmu poprvé vidět a slyšet spláchnutí toalety.

Přijďte do kina včas!

Hitchcock nechtěl, aby o filmu před premiérou unikly jakékoli informace. Hercům zakázal poskytovat rozhovory, neproběhly žádné projekce pro novináře, rafinovaný trailer jen nažhavil divácká očekávání. Reklamní kampaň režisér vystavěl na požadavku, že po začátku projekce nebude nikdo z opozdilých návštěvníků vpuštěn do kinosálu. Díky těmto marketingovým fintám se diváci stavěli do nekonečných front. A když film skončil, někteří z nich si do nich šli stoupnout hned znovu.

Americké recenze na Psycho, které katolická Legie slušnosti ocejchovala jako "částečně morálně závadné" dílo, byly kvůli jeho kontroverznímu tématu extrémně polarizované. Ve Velké Británii sice překonalo rekordy divácké návštěvnosti, většina kritik byla ale negativní. Psalo se i o Hitchcockově "zvrácené radosti ze všeho, co je perverzní či potřísněné krví".

Nepříznivé přijetí filmu, který byl natočen za pouhých 807 000 dolarů, se však s odstupem času zcela změnilo. Psycho získalo čtyři oscarové nominace, včetně kategorie nejlepší režie, a stalo se komerčně nejúspěšnějším filmem režisérovy kariéry.

Stupňování abnormality

Psychothriller dodnes působí mimořádně intenzivně. Nespoléhá se pouze na šokující momenty, ale fascinuje i řadou důmyslných kamerových triků, využívaných k oklamání publika. Mistrovsky pracuje s klaustrofobicky stísňujícím napětím i řadou matoucích stop, které odpoutávají divákovou pozornost zavádějícím směrem. Některé zdánlivě bezvýznamné záběry naopak předjímají budoucí hrůzy, včetně vraždy nožem ve sprše. Tu předznamenávají kmitající pohyby stěračů auta, které během lijáku řídí Marion.

Příběh je vystavěn na principu stupňování abnormality, které v památné knize rozhovorů s Alfredem Hitchcockem popsal francouzský režisér François Truffaut (cizoložství - krádež - vražda - druhá vražda - psychopatie). K zneklidňující atmosféře přispívá i metaforické využívání bílé a černé barvy nebo horizontálně-vertikální kompozice obrazů, jimž dominuje zlověstná silueta viktoriánského domu rodiny Batesových. Jeho vzhled ovlivnil obraz Edwarda Hoppera House by the Railroad.

Psycho inspirovalo řadu filmů, především slasher hororů. Sprchovou scénu pak parodoval i jeden díl seriálu Simpsonovi. Americké životopisné drama Hitchcock (2012) s Anthonym Hopkinsem v titulní roli se dokonce zaměřilo jen na časový výsek režisérova života, kdy Psycho vznikalo.

Po Hitchcockově smrti vznikla v letech 1983, 1986 a 1990 tři sexuálně explicitnější, obsahově však stále bezradnější pokračování, v nichž hrál a druhé z nich i režíroval Anthony Perkins. Třetí snímek byl zároveň i prequelem, který dovysvětloval pokřivený vztah dospívajícího Normana a jeho matky Normy. O čtvrt století později s týmž motivem nápaditěji pracoval do současnosti převedený seriálový reboot Batesův motel (2013-2017). Šestá část jeho poslední řady variovala (nejen) sprchovou scénu. 

Že snaha napodobovat, doplňovat nebo "vylepšovat" Hitchcockovo geniální dílo je zcela nesmyslná, dokázal režisér Gus Van Sant, když v roce 1998 realizoval zmodernizovanou barevnou imitaci Psycha natočenou věrně scénu po scéně, a místy dokonce i záběr po záběru. Otrocky převyprávěná filmová reprodukce ale originál ničím zásadním neobohatila a vyzněla jen jako samoúčelné stylistické cvičení.