Proč je vlastně kolem nespotřebovaných potravin takový povyk? Nestačí je jako bioodpad recyklovat? Příroda také vyprodukuje spoustu plodů a část z nich nechá shnít, aby vzniklo hnojivo pro růst něčeho dalšího.

Když někdo něco vypěstuje a někdo to zpracuje, je za tím ohromná uhlíková stopa. A třeba vyhodit jogurt v plastovém kelímku není zdaleka totéž, jako když se něco vrátí zpátky do přírody. Musí se to skládkovat a s nějakými náklady likvidovat. My sledujeme druhou rovinu a to je pomoc lidem.

Když už se nějaké potraviny nepodaří zachránit pro lidi, mohou je dostat myslivci, zoologické zahrady, dají je zvířatům. Prostě se snažíme, aby se zužitkovaly jinak než v bioplynce nebo zaoráním.

Ve vašich materiálech se objevuje slovo hladovění. V Česku lidé hladoví?

Možná až tak ne, ale pořád je tu 10 procent lidí na hranici chudoby. Naším cílem je zachraňovat potraviny a dávat je těmto lidem.

Kde je primárně berete?

Snažíme se zachránit to, co neprodají obchody. Asi 54 procent jídla máme z obchodních řetězců. Pak jsou tu zemědělci a další zdroje, to jsme dohromady na 80 procentech. Zbytek jsou potravinové sbírky od lidí.

Kdo tedy má nárok na to, co dokážete shromáždit, a kde jsou záruky, že to opravdu dostanou chudší lidé?

Na to máme 15 regionálních potravinových bank. Na ně jsou napojené neziskové a charitativní organizace, je to ohromná síť registrovaných poskytovatelů sociálních služeb. Oni mají jasně dáno, komu taková pomoc náleží.

Druhý směr distribuce zachráněných potravin jsou výdejny, kde rozdáváme balíčky tomu, kdo přijde. Jsou navázány na obce a města, kde je sociální pracovník, který do těch výdejen posílá lidi. Takže potravinové banky nerozhodují o tom, kdo pomoc dostane, my máme za úkol sebrat či sehnat potraviny, připravit balíčky a dostat je k lidem. Máme i projekty pro seniory, kterým sociální pracovníci balíčky vozí, aby pro ně nemuseli jezdit sami.

Co v takovém balíčku je?

Dbáme na to, aby byl "bohatý", aby to nebyla taška nějaké zvadlé zeleniny, ale aby v něm byla konzerva, balík těstovin a podobně. Bohatý v tom smyslu, že obsah vystačí nějakým způsobem na vaření pro sociálně slabou rodinu zhruba na týden.

Máte přehled o tom, jestli tyhle rodiny neplýtvají darovaným jídlem?

Lidé jsou všímaví. Párkrát do roka přijde udání nebo anonym, že třeba někdo potravinovou pomoc zpeněžil a podobně. To už je na jejich svědomí. Jsme napojení na sociální pracovníky, kteří znají svoje klienty, lokality, mikrokomunity. Snaží se s nimi pracovat, dělají mikromanagement a individuální péči. Nedávno jsme měli kauzu, že nějaká neziskovka vyhodila pečivo do popelnice, někdo to vyfotil a poslal na nás novinářku. Takže zpětnou vazbu máme, ale děje se to opravdu v malém měřítku.

Shromažďovat a distribuovat takovou pomoc znamená pro společnost další náklady. Dává to smysl ekonomicky, není likvidace levnější?

Pro nás ekonomická stránka věci není tak důležitá. Měla by být pro ty obchodní domy. My chceme tu potravinu zachránit a pomoci lidem v nouzi. V makroekonomickém chápání, kdy přepočítáváme zachráněné tuny na koruny, chceme přesvědčit politiky a další lidi, kteří rozhodují o financích, že každá koruna, kterou dají do potravinových bank, se vrátí.

Loni dostalo všech 15 potravinových bank v České republice podporu asi 150 milionů korun a hodnota potravin, které jsme zachránili, je miliarda. Já tam vidím navíc ještě ten etický kapitál. Tvoří ho energie, s níž se vyrobí třeba rohlík a vypěstuje obilí na mouku, to všechno trvá nějaký čas. Představa toho, že ten rohlík potom skončí v koši, je příšerná. Vezměte si, že nejvíc jídla vyhazují domácnosti. Když si člověk kupuje tři rohlíky, už ví, že jeden vyhodí. U ovoce a zeleniny je to totéž, protože je neumí uložit nebo nestačí spotřebovat.

Zákazníci očekávají celý den plný sortiment

V obchodě spotřebitele všechno přesvědčuje o blahobytu - regály jsou plné. Proč existuje nadprodukce průmyslového jídla?

Myslím, že je za tím boj o zákazníka. Ten hodinu před zavíračkou očekává plný sortiment všeho a nikdo neudělá první krok, aby ze svých zákazníků tohoto nakupujícího odebral. Možná by došlo ke změně, kdyby vznikl tlak celé společnosti, aby třeba před koncem otevírací doby byl omezený výběr pečiva nebo v restauracích večer jedno dvě jídla. Ale to dnes zákazník nechce. Já obchodníkům vlastně i rozumím, když se pohybují v tak vysokých objemech zboží. Říkají nám vždycky, že my jsme pro ně vlastně ztráta. Oni se do posledních chvil snaží prodávat, třeba zlevňovat maso, a teprve když vědí, že ho neprodají, dají ho do mrazáku a pak nám.

Jaký je organizační model fungování potravinových bank v Česku?

Je jich patnáct, každá má svoji právní subjektivitu. Jsou regionální podle krajů. Dodržují evropskou chartu potravinových bank, takže je zaručeno jejich standardní fungování. My jako zástupci federace je zastřešujeme. Centrála vyjednává s řetězci, na ministerstvech a podobně. Máme logistické centrum v Dubči, kde shromažďujeme velké dary a rozdělujeme je pak do republiky, abychom nezahltili regionální sklady.

Do jaké míry je potřeba centrální řízení a nakolik jsou krajské banky samostatné?

My vlastně centrální řízení nemáme. Vydáváme nějaká doporučení a vytváříme společné projekty, koordinujeme. Každá banka řídí svůj rozvoj a provoz sama. Je na ní, koho na svou pomoc napojí a se kterými neziskovkami spolupracuje.

Takhle zvenčí mi organizace připadá docela náročná - mnoho zdrojů, skladů, mnoho odběratelů.

Logistika je už dávno vymyšlená. Auto ráno nebo večer vyjede a co naloží, to se přeskládá nebo po cestě už rovnou rozdává. Regiony mají svoje svozové okruhy. A jiné auto zase vyráží pro připravené balíčky a cestou zpátky se staví v obchodech. Je v tom hodně plánování, ale vlastně docela jednoduchého.

Na řetězce tlačí evropská nařízení

Představuju si, že to chce denně sledovat, kdo vlastně jaké nespotřebované potraviny má.

Jde o velmi proměnlivý a dynamický systém. Jsou obchodní řetězce, které intenzivně spolupracují a pravidelně vyhodnocují, co se vyhodilo, co se dalo zvířatům, co nám. Jiné nám nedávají téměř nic, ale teď jako by se rozjely. Odhaduju, že za tím stojí tlak evropských nařízení, že musí zveřejňovat čísla o odpadech a podobně. Mám dojem, že jsou teď pod velkým tlakem, aby něco samy podnikaly.

Moderní doba přináší i další způsoby zachraňování potravin. Jsou tu firmy provozující přeprodej přes aplikace. Jídlo je levnější, ale není zdarma a provozovatel služby má z každého prodeje marži. Vnímáte je jako konkurenci?

Určitě ne. Naše nabídka je pro sociálně slabé lidi v systému sociální podpory a poskytujeme ji v mnohem větším objemu než tyto začínající firmy. I když vím, že v Evropě je to docela rozšířená služba a poroste i u nás. My máme aplikaci taky. Takže jestli ten který obchod dá svůj přebytek do naší, nebo do jiné, záleží na něm.

Mně se líbí, když třeba studenti takhle získají levnější oběd z restaurace, s těmi my spolupráci nemáme. Neznám přesně byznysmodel těch firem, ale ony do své nabídky nemohou dát oschlou zeleninu, vybírají to, co se dá relativně slušně prodat. Takže jestli je to pro nás přece jen konkurence, pak v tom, že nám trošku ubírá kvality.

Video: Trvanlivost potravin? Jídlo potřebuje zachraňovat vždy