Na kurtech si během krátké, ale intenzivní a úspěšné kariéry vydělala přes devět milionů dolarů. Ještě mnohem výrazněji ale uspěla na poli byznysu.

Už v roce 1989 udělala něco, co se vymykalo. Uvedla na trh vlastní parfém, přičemž do té doby si sportovci budovali svou značku mimo sport jen velmi sporadicky.

Objevovala se na obálkách nejen sportovních, ale i módních časopisů, stala se průkopnicí této kombinace a její globální věhlas v 90. letech rostl i díky zvláštní tajemné auře. Strážila si svůj osobní život, a ačkoli zářila na kurtech i mimo něj, působila skromným, přirozeným, až plachým dojmem. O to víc ale autenticky.

Uznávaly ji i soupeřky: ani náznak přehnaného sebevědomí, ale za každých okolností přátelské a sportovní chování bez hvězdných manýrů.

Platonická láska mnoha fanoušků tenisu 90. let s klasickým střihem vlasů podobným takzvanému "mulletu" před lety vzpomínala v rozhovoru pro argentinský deník La Nacion o tom, jak ji kdysi překvapil poprask, který vzbudila ve státech východní a střední Evropy.

Krátce po ukončení sportovní kariéry tam přijela propagovat svůj parfém, který se především v Evropě prodává dodnes. A nestačila se divit.

"Musela jsem kvůli propagaci na místa, jako je Varšava v Polsku. Nikdy jsem tam nebyla. Vešla jsem do obchodního centra, abych rozdala pár autogramů, a byla tam dlouhá fronta lidí, kteří na mě čekali," popsala to, co následně zažila i v Budapešti nebo Bratislavě. 

"Na těch místech jsem nikdy nehrála. A oni mě tam znali. Vysvětlovala jsem si to tak, že mě znají víc pro mé parfémy než jako tenistku. Bylo to velmi kuriózní a překvapivé," prohlásila Argentinka.

Sabatiniová tehdy zjevně podcenila svůj sportovní věhlas. V roce 1986 hrála na pražské Štvanici v rámci Poháru federace a už tehdy bylo na tréninku šestnáctiletého zjevení plno.

Do tenisového kolotoče vstoupila jako mladičká teenagerka velmi důrazně. V patnácti letech nadchla postupem do semifinále Roland Garros, kde v roce 1985 podlehla Chris Evertové.

Talentované Argentince se předvídala úžasná budoucnost, a ačkoli se nedá říci, že by Sabatiniová svou kariérou zklamala, brzký nástup mezi největší hvězdy si přece jen vybral určitou daň.

"V šestnácti sedmnácti letech bylo těžké vypořádat se s tou slávou, s tím, jak jsem byla pod drobnohledem médií. Vletíte do toho a pak se teprve musíte naučit s tím nějak žít, nikdo vás na něco takového nepřipraví," připomněla Argentinka, proč teenagerské hvězdy v mnoha případech nedokážou ustát tlak.

"Soustředit se na samotný tenis bylo strašně složité. V určitých fázích jsem trpěla, nebylo mi z toho dobře," vypověděla. 

Než ale v roce 1996 v pouhých šestadvaceti letech dala tenisu vale, stihla toho dost. Svůj talent nepromarnila, nenechala jej zadusit všudypřítomným tlakem.

V roce 1988 získala stříbrnou medaili na olympiádě v Soulu, ovládla Turnaj mistryň a ještě před devatenáctými narozeninami dosáhla na své kariérní žebříčkové maximum - třetí místo.

Ve dvaceti se pak dočkala svého jediného grandslamového titulu. Ve finále US Open v roce 1990 nastoupila proti své největší rivalce Steffi Grafové. V té době už měly obě hráčky odehráno jednadvacet vzájemných duelů, přičemž Argentinka uspěla pouze ve třech případech.

V New Yorku už s Grafovou prohrála finále v roce 1988, tentokrát ale na fenomenální Němku nalezla protizbraně, vyhrála 6:2, 7:6 a zvedla nad hlavu vytouženou trofej.

Finále ženské dvouhry na US Open 1990: 

O rok později prohrála s Grafovou své jediné wimbledonské finále a celkově mohla žehrat na nepřízeň osudu, který jí do cesty postavil právě německou šampionku, jež ji připravila o velké množství triumfů.

Nikdy si ale nestěžovala. Naopak se s Grafovou spřátelila, společně dokonce vyhrály wimbledonskou čtyřhru.

V roce 1994 připsala druhý triumf na Turnaji mistryň, o dvě sezony později po problémech s žaludkem už ale oznamovala konec kariéry.

"Už tři roky si to neužívám, uvědomila jsem si, že dál nechci hrát tenis. Chci se vdát a mít děti," hlásila. Dodnes se jí to nepoštěstilo, nicméně angažuje se v řadě charitativních projektů, které se v její domovině specializují právě na pomoc dětem.

Když se jí nedávno argentinští novináři zeptali, co by dnes vzkázala svému minulému já - mladé tenistce, která ukončila profesionální dráhu s 27 tituly v kapse, odpověděla: "Nic jiného než to, že jsem na ni hrdá. Za to, co všechno obětovala, za to, co všechno dala tenisu."

"A také to, že porážky nejsou konec světa. Řekla bych jí, ať myslí pozitivněji, protože když prohrávala, nechtěla nic slyšet. Myslím si, že jsem toho od sebe požadovala až moc a to nakonec hrálo proti mně," prohlásila Sabatiniová.

V srdcích milionů fanoušků ale rodačka z Buenos Aires zůstává dodnes.