Nálezy kamenných sekyrek z mladší doby kamenné napovídají, že toto místo má svou hlubokou historickou paměť. Jako obec je Salaš známá asi od první poloviny 17. století, kdy na jejím současném území vznikala první obydlí lesních dělníků, kteří zde v buchlovském panství klučili les.

V lesích kolem Salaše operovala partyzánská skupina Olga, která se probojovala přes protektorátní hranice na Moravu po porážce Slovenského národního povstání na podzim 1944. Partyzánská skupina se pojmenovala po své první velitelce Olze Františákové, k oddílu Olga se přidávali další lidé, takže na konci války měl až 130 bojovníků.

Devatenáctého dubna roku 1945 zajali německého velitele tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. Je nutné dodat, že nešlo o jedinou úspěšnou operaci této skupiny. V únoru téhož roku se partyzánům z Olgy povedlo na nádraží v Morkovicích vypustit obsah 24 vagonů s přibližně 512 tisíci litry pohonných látek, čímž významně ochromili pohyb německých obrněných divizí.

Po Müllerově zajetí nacisté začali zuřit. Tušili, že někdo ze Salaše partyzánům pomáhá. V neděli 22. dubna vpochodovalo do vsi 36 německých vojáků, aby provedli razii.

"Všechny ženy a děti musely na jednu stranu a chlapi museli před národní výbor. A chodily skupinky německých vojáků, takoví mladíčci, myslím, že se báli, a prohlíželi domy. Kdyby u někoho našli partyzána nebo parašutistu, měli v úmyslu domy vypálit a vystřílet celou dědinu. Nikoho ale nenašli. Ačkoliv se v té chvíli nedaleko naší chalupy v jednom domě opravdu ukrývali dva parašutisti. Strýc Trubačík měl totiž široký komín, vyházel naproti sobě cihly a dal jim tam desky. A tam na nich seděli," popsala pro Paměť národa Božena Zůbková, které tenkrát bylo devět let.

Přineseme vám zbraně a ukážeme, jak se s nimi zachází

Další neděli se v chřibských lesích bojovalo a partyzáni vyslali pomocníka, hajného Josefa Dobeše, aby rychle přivedl salašské muže, kteří už dřív přislíbili podíl na boji. Když je kolem oběda 29. dubna 1945 svolával, nikdo netušil, k jaké tragédii dojde. Prosil muže, aby spěchali do nedaleké Tomanovy hájovny, která sloužila oddílu Olga jako základna. Devatenáct mužů Dobešovy prosby vyslyšelo. V hájovně na ně čekala podezřelá skupina asi 40 ozbrojenců, kteří tvrdili, že jsou ruští partyzáni.

Odtud byli salaští muži vylákáni na nedalekou Vápenku pod záminkou, že tam dostanou zbraně a naučí se s nimi zacházet. Jakmile dorazili na místo a usedli na zem, muži, kteří je sem dovedli, ale zahájili palbu z automatů. Z těchto mužů přežil jediný. František Mlýnek tehdy navzdory velmi husté palbě unikl, což vzbuzovalo po celá desetiletí spekulace a dohady. František Mlýnek, pozdější agent Státní bezpečnosti, si své tajemství, zda byl, či nebyl zrádcem, však vzal s sebou do hrobu.

Poslední obětí salašské tragédie se stala Aloisie Špičáková, která místem popravy projížděla na kole zrovna ve chvíli, kdy pachatelé své oběti doráželi pažbami a vytrhávali jim zlaté zuby. Aloisie byla surově ubodána a její tělo pohozeno v nedalekém potoce Salaška.

Tato tragédie se nikdy neprošetřila. Existuje verze příběhu, ve které do salašských chlapů stříleli příslušníci gestapa. Jiná zase tvrdí, že šlo o Vlasovce. Pamětnice Jitka Zemánková, která při tragédii přišla o otce a bratra, je dokonce přesvědčena, že k vrahům patřili i partyzáni z oddílu Olga. Tehdy jí bylo patnáct let a na pohnuté události vzpomíná: "Střelba byla slyšet do vesnice. Když jsme šly s kamarádkou na sodovku, tak jsme si říkaly, že už bojují." Že šlo o výstřely, během nichž umírají jejich otcové a bratři, ale zatím netušily.

Na místo tragédie postupně přišli ještě další muži, kteří po boku partyzánů chtěli bojovat. Když viděli, co se zde odehrálo, utíkali na Salaš. "Přiběhli do vsi a křičeli: Jsou mrtví, všichni jsou mrtví!‘ My jsme byli schovaní ve sklepě a přišel tam otec bratrů Klemů, jejich synové tam tehdy všichni padli, jenom se podíval na maminku a neřekl ani jedno slovo, jenom tak kývl hlavou. A maminka říká: Pane Bože! Toto slyším pořád. Jenom toto řekla," vypravuje Jitka Zemánková.

Božena Zůbková, která při tragédii přišla o tatínka, bratra a osm dalších příbuzných, zase nikdy nezapomene na výjev, při kterém viděla maminku zastřelenené muže omývat: "Když jdu na hřbitov nebo do kostela, stále se vidím na třetím schodě, kde jsem seděla. Matka sama umývala všechny ty muže ležící na trávníku vedle sebe, protože všichni byli pokryti krví. A já tam plakala. Stále se tam vidím. To se nedá zapomenout…"

Salaš se dočkala osvobození v časných ranních hodinách 30. dubna 1945. Místo oslav v Salaši ale do společného hrobu na místním hřbitově ukládali 19 mužů a mladíků, kteří se svobody nedožili. Jejich památku připomíná památník v místě tragédie.