Jak k tomu zranění vůbec došlo?

Na tréninku jsem jen lehce zavadila o překážku, ale špatně jsem došlápla a ruplo mi v kolenu. Ani to nebolelo a chtěla jsem dál pokračovat v přípravě, ale trenérka Zuzana Hejnová mě stopla. Nejprve jsem šla koleno trochu ochladit, ale pomalu se začínala ozývat bolest a zhoršila se stabilita. Na fyzioterapii mi řekli, že nemusí jít o nic vážného, ale prý se uvidí v následujících hodinách.

Co prozradily?

Po absolvování magnetické rezonance jsem se dověděla krutý verdikt: přetržený zkřížený vaz, poraněné postranní vazy i meniskus. A operace prý nevyhnutelná.

To s vámi asi pěkně otřáslo.

No jistě, byla jsem doslova zdrcená. Hned jsem si uvědomila, že celý můj atletický život se zbořil. Přiznávám, že jeden večer ve snaze aspoň k maličkému zlepšení nálady jsem se opila.

Kdy jste šla na operaci?

Dvanáct dní po zranění. Operovali mě v Lékařském domě v pražských Holešovicích a vše bylo bez komplikací. Operujícím lékařem byl doktor Krejčí, který má na starosti hlavně fotbalisty Slavie. Hned další den mě odvezli domů a prožívala jsem dva týdny hrozné bolesti. Bez nadsázky mohu říci, že byly asi vůbec nejhorší v mém životě. Nebyla jsem schopná cokoliv dělat, jen jsem ležela a plakala. Nebavilo mě čtení, filmy v televizi ani malování, což je můj nejoblíbenější koníček. Bolestí a křečemi jsem nemohla ani pořádně spát. Bydlím s přítelem, který se mi snažil pomoci po příchodu ze zaměstnání a především máma, kterou jsem každý den odpoledne vždy netrpělivě očekávala.

Co vám v té době probíhalo hlavou?

Přesvědčovala jsem sama sebe, že se zřejmě stalo to, co se asi stát mělo. Také jsem si říkala, že mohlo dojít k něčemu ještě horšímu. A často si připomínala výroky lékařů, že se zase v plné síle vrátím na atletickou dráhu, ale musím zvládnout tuto dlouhou cestu. Snažila jsem se zapomenout na tři smluvně potvrzené starty v elitní Diamantové lize, řadu dalších důležitých závodů na domácí i zahraniční scéně a hlavně na zářijové mistrovství světa v Tokiu.

A po těch strašidelných dvou týdnech?

Bolest pomalu odcházela a začala jsem s ortézou chodit do posilovny, což mě aspoň trošku vracelo do mého předchozího života. Měla jsem štěstí, že můj soused trenér Černý mě do zdravotního zařízení Dukly na Julisce vozil autem. Postupně se dost věcí zlepšilo, mohla jsem dokonce koleno trochu ohýbat.

Rehabilitace tedy probíhala hladce?

Jen jednou jsem to trochu přehnala. Musela jsem řešit dost oteklé koleno, z kterého mi pak punkcí vytahovali vodu. Od té doby jsem už opatrnější, vím, jak se k němu chovat.

Jak jste na tom teď?

Mám už pestrý téměř celodenní program. Ráno po snídani už mohu jako řidička odjet autem na Julisku. Dvě hodiny strávím v posilovně, kde se zaměřuji na všechny svalové partie. Pak následuje kardio-trénink, jízda na rotopedu, soustřeďuji se na zlepšení stability a už jsem si vyzkoušela i nadlehčovací běhátko. Je toho ještě víc, fyzická zátěž se zvyšuje a psychika se zase začíná vracet do předchozího stavu. Jen je mi občas líto, že na různých závodech nemohu být také. Jsou to však jen krátké myšlenky, které rychle smaže stále se lepšící můj celkový zdravotní stav.

Jak dlouho by měla trvat vaše současná rekonvalescence?

To nikdo přesně neví, ale podle názoru lékařů bych se k plné zátěži měla vrátit koncem roku. To nám však prozradí až další měsíce.

Myslíte už i na to, jak by mělo vypadat vaše první pololetí příštího roku?

Je to asi předčasné, ale občas si už toto období ve svých myšlenkách představuji. Halovou sezonu bych brala pokorně. Neznamená to, že i když budu moci všechno dělat naplno, tak budu i ve formě. Tu bych chtěla získat v zimních měsících, abych na začátku sezony pod otevřeným nebem na sebe zase upozorňovala výkony, s kterými jsem se musela letos v květnu rozloučit.