Označení "legenda" není v případě Lionela Richieho rozhodně přehnané. Rodák z Alabamy se činil především v sedmdesátých a osmdesátých letech - nejprve jako hlas funkové kapely Commodores ze stáje slavného vydavatelství Motown, později na sólové dráze.

Na té prodal kolem sta milionů kopií svých alb, což ho v tomto ohledu řadí mezi nejúspěšnější umělce historie. Několik jeho singlů zamířilo do čela žebříčků, získal Grammy, Oscara i Zlatý glóbus a spolu s Michaelem Jacksonem v roce 1985 složil charitativní hit We Are The World na pomoc hladovějící Africe, do kterého svými vokály přispěla řada velkých hvězd.

Přesto se nedá říci, že by O2 arena vyloženě praskala ve švech. Halu zaplnili fanoušci důstojně, avšak spodní plocha byla uzpůsobena na sezení a místa ve čtvrtém patře pořadatelé vůbec neuvolnili do prodeje, což samozřejmě kapacitu výrazně zmenšilo.

Zpátky do hudební historie

Koncert Richieho už dnes zkrátka platí spíše za výlet do hudební historie, který potěší především pamětníky, než že by lákal i mladší generace. Věkovým složením publika, v němž převažovali návštěvníci od čtyřiceti let výše, i svým celkovým pojetím akce připomínala třeba únorový koncert Cyndi Lauper na témže místě, která rovněž slavila největší úspěchy v osmdesátých letech.

Zatímco zmíněná kolegyně k nám ale dorazila poprvé a zároveň údajně i naposledy, Lionel Richie už v naší metropoli hrál v letech 2007 a 2012. Nyní se vrátil po třinácti letech, přičemž název turné Say Hello to the Hits jasně sděloval, že opět připomene nejzásadnější skladby své kariéry - tedy především ty čtyři dekády staré.

Publikum na sebe nechal čekat zhruba dvacet minut, načež se po promítnutí krátkého uvítacího video medailonku zjevil v mlze. Odstartoval hned svým možná největším sólovým hitem - Hello. Šlo o velice efektní úvod, protože fanoušky se mu hned podařilo dostat do varu. Někteří - a nebylo jich vůbec málo - opustili své sedačky na ploše a přesunuli se těsně pod pódium, kde vydrželi stát po celý zbytek koncertu.

Humoru se nebál

Hlavní aktér od začátku působil, že je ve velmi dobrém rozpoložení. S diváky aktivně komunikoval, avšak neunavoval je zdlouhavými řečmi - zde se opět nabízí srovnání se Cyndi Lauper, která chvílemi více mluvila, než zpívala. Lionel na to šel jinak, místo větších proslovů se spíše snažil udržovat dobrou náladu stručnými žertíky či glosami.

V jednu chvíli nechal kameramanem zabrat vpředu stojícího fanouška, který svou vizáží - knírkem a "afro" účesem - nápadně připomínal zpěváka zamlada. Speciální důraz kladl také na správnou výslovnost názvu našeho hlavního města: slovo "Praha" pro jistotu zopakoval několikrát. Celkově se Richie ukázal jako dobrý showman, kterému jde komunikace s obecenstvem zcela přirozeně a samozřejmě.

Zážitek v úvodu trochu kazil zvuk, zejména při druhé písničce - svižné Running With The Night - nástroje jednoznačně zastínily samotný zpěv. V dalším průběhu večera se ale zdálo, že si zvuk takzvaně sedl.

Při třetí položce Easy se hudebník poprvé usadil za klavír a předvedl, že právě tklivé balady - především ty se soulovým zabarvením - se staly jeho poznávacím znamením. Dokáže v nich perfektně vystavět atmosféru a do intepretace vložit přesně ten poměr citu a zápalu pro věc, které písně tohoto typu potřebují.

Funky rytmus a chybějící Diana

Během stominutového vystoupení ale důležitou úlohu sehrál i funkový rytmus. Zhruba v polovině setu došlo na blok songů z repertoáru již zmíněné skupiny Commodores, ve které působil mezi lety 1968 až 1982. Skladby jako Fancy Dancer či Lady (You Bring Me Up) v medley přítomně rozvlnily, úspěch ale měla i plouživá Three Times a Lady.

K očekávaným vrcholům měl patřit hit Endless Love ze stejnojmenného filmu, který vlastně Richieho sólovou dráhu v roce 1981 odstartoval. Nahrál ho tehdy s Dianou Ross a společně dobyli první místo americké hitparády. Magazín Billboard dokonce toto výjimečné spojení v roce 2013 vybral za "největší duet všech dob".

Protagonista, který po celou dobu oplýval elánem, uvedl tuto píseň žertem o tom, jak zavolal Dianě, zda si ji s ním dorazí zazpívat - a ona odmítla. Požádal proto všechny ženy v hale, aby ji pro ten okamžik zastoupily. Ty mu sice vyhověly, ale ze skladby zazněl jen krátký úryvek, což byla trochu škoda.

Na nohy zvedl i tribuny

Zpět na taneční vlnu naladil osazenstvo haly singl My Destiny, který vyšel v roce 1992 na zpěvákově první výběrovce. Ač stará třiatřicet let, byla paradoxně tato písnička tou nejmladší z celého setlistu. V dalších dekádách už se Richiemu zkrátka žádné zásadní hity, které by stálo za to na současném turné připomínat, neurodily.

Následující Dancing On The Ceiling pak svou energií zvedla na nohy velkou část arény - včetně diváků sedících na tribunách. Nezbývá než ocenit, s jakým entusiasmem se do ní umělec s podporou své kapely pustil.

V závěrečném bloku došlo na další z osmdesátkových klasik Say You, Say Me. Při ní Lionel posazený za klavír vystoupal na plošině nad hlavy diváků. Decentní číslo podtrhlo vkusné pojetí show, která před přemrštěnými efekty upřednostňovala samotnou hudbu. Přesto zanechaly animace promítané na jedné velké a dvou menších bočních obrazovkách i přiměřená hra se světly pozitivní vizuální dojem.

Do programu turné zařadil Richie také zmíněný hit We Are The World, od jehož vydání letos uplynulo čtyřicet let. Nepředstavil ho v plné sedmiminutové délce, ale jen formou ukázky, i ta ale stačila k tomu, aby publikum opět vstávalo ze svých míst.

A kdo si chtěl před odchodem ještě jednou trsnout v duchu roztančených osmdesátek, tomu přihodil ještě rozjetou All Night Long s exotickými ozvěnami Karibiku. Ani při ní mu přitom nijak nedocházel dech a sršel energií a mladistvou jiskrou. Jako zpěvák i jako showman Lionel Richie v Praze rozhodně obstál.