Nicolas Cage je unikát. Od 80. let v mainstreamovém i nezávislém americkém filmu experimentuje s hereckým vyjádřením. Nespoléhá na extrémní proměny či realistickými tendencemi zatíženou civilnost, což veřejnost i kritická obec oceňují nejvíce. Herectví chápe jako svéráznou formu umění. Střídá expresivní, manýristické i maniodepresivní polohy. V jednom z rozhovorů prohlásil, že nechce být nazýván hercem, nýbrž thespianem, čili hercem, který odkazuje k performativní tradici antického divadla. Výrazy a motor pro své postavy hledá v nitru a teatralitě. Jeho unikátní styl nelze zaškatulkovat, neboť umí spolehlivě předvést i umírněné výkony.

Poté co jeho "plakátová" sláva z 90. let začala upadat a byl kvůli dluhům nucen točit ročně klidně i pět filmů, jejichž kvalita byla přinejmenším průměrná, se okolo roku 2018 (především díky filmu Mandy -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kult pomsty, kde v hyperstylizovaných obrazech podléhal krvavému šílenství) stal oblíbenou volbou nezávislých filmařů se svéráznou vizí. To je oboustranně výhodné. Cage dostane prostor pro kreativitu ve vymykajících se fikčních světech, zatímco producenti díky jeho jménu seženou více financí. Cage se stal určitou značkou a jakkoli si jej popkulturní kruhy spojují především s internetovými memy a explozivními hereckými výbuchy, konečně jeho umění začínají doceňovat.

Boj o vlastní důstojnost

Na loňském festivalu v Cannes příznačně v půlnoční sekci odpremiérovaný Surfař (The Surfer) v těchto tendencích pokračuje a celé vyprávění rámuje právě Cageovou přítomností. Takřka nesejde z plátna. Režisér Lorcan Finnegan, jenž dosud točil především hororové žánrové fúze, nás uzamyká ve světě frustrace a stupňující se (oprávněné) paranoi.

Sledujeme muže, jehož rodina se rozkládá. Vztah se synem chřadne, stejně jako s manželkou, s níž už pravděpodobně nežije. Upíná se k minulosti. Na australské pláži chce odkoupit dům, který dřív patřil jeho rodině, obchod se však táhne. Jeho i synovou vášní je surfování. Když si chtějí zasurfovat na oblíbené a pro protagonistu s emocemi silně spojené pláži, vyžene je z ní místní surfařský gang, jehož vůdce vyznává bolest jako nástroj píle. Maskulinními proslovy a činy cepuje své souputníky.

S tím se protagonista nechce smířit a rozhodne se skupině postavit. Jde však o marný boj. Podivná a neklid vzbuzující komunita jej postupně zbavuje svéprávnosti. Je tlačen do situací, kdy je nucen odevzdat telefon, přijde o auto a postupně ztrácí i vlastní identitu. Stále intenzivněji propadá zoufalství. Jeho cesta zrcadlí, jak moc naše psychika i statut závisí na majetku a vnější sebeprezentaci. A jak jednoduché je tyto dosavadně pevné jistoty vlivem vnějšího nátlaku ztratit. Tvůrci všudypřítomnou frustraci stupňují horkem neustále vibrujícím obrazem, který na jednu stranu umocňuje neklid, na stranu druhou simuluje surreálnou texturu pulzujících vln.

Horečnatý trip

Tísnivě trýznivá atmosféra diváka svírá a z příznačně bezejmenného protagonisty vytváří pomyslný papiňák. Zkouší jeho sílu a vůli, zastřešujícím motivem je v závěru nutnost některé věci zkrátka nechat odplout a uvědomit si hodnotu přítomnosti. Neurotický styl snímání a záběrování umocňuje dualitní pocit, že jsme někým neustále pozorováni a zároveň někoho sledujeme. Za vlasy záměrně přitažené vyprávění, které jako by mělo každou chvíli prasknout, stimulují prudké kamerové zoomy i hudba, jež balancuje na hraně zasněné noční můry.

Deprimující obal ztělesňuje krizi středního věku a rozkresluje takřka halucinogenní obraz muže, který chce zoufale někam patřit. Komunita je zde jako nástroj sblížení a podpory, členství je však vykoupené potlačením důstojnosti, osobních cílů a individuality. Jakkoli film svou estetikou i konceptem silně čerpá z tradice "béčkových" filmů 70. let, což je období, které Cage miluje, daří se mu zakonzervovávat aktuální téma problematických vzorů razících prázdná hesla utopená v toxické maskulinitě.

I když film v závěrečných segmentech sklouzává k určitě didaktičnosti a sdělení je možná až příliš zjednodušeně podané, v rámci vytyčených mantinelů funguje skvěle, především díky suverénní stylistice a magnetickému výkonu Nicolase Cage. Ten tentokrát spoléhá na mimiku, která ztrácí klid a rozvážnost. Plně demonstruje svůj pověstný a stále fascinující maniodepresivní trans. Cílevědomého muže postupně přetváří v utrápený přízrak, jehož jediným motorem je tvrdohlavost. Ta se mění v břemeno a jediný atribut, který mu společně s iluzorně falešným snem o staronovém domovu zbyl.

Surfař (The Surfer) je pohlcujícím a komorně expresivním titulem, jenž idylický plážový subsvět transformuje v noční můru, kde se člověk musí navrátit k anomálním kořenům. Jako outsider postupně splývá se zprvu nepřátelským prostředím. Přestává se lišit od plazících se ještěrek, jež jsou často se opakujícím motivem. Stojí to vůbec za to? Vede cesta ke štěstí skrze utrpení? Na tyto otázky tvůrci poskytují ambivalentní odpovědi. Ukazují, že světu vládnou falešné a individualismus potlačující jistoty.