Prošla si peklem a stále je na cestě k uzdravování své duše. Její maminka Marcela Siranová nedávno otevřela rodinný příběh o tom, jak těžké bylo dostat dceru k odborníkům, kteří ji mohli pomoct. Detailně popsala, jak dlouhá cesta vedla, než pro dceru, která uvažovala o sebevraždě, našla správné zařízení. Naštěstí se pak nakonec podařilo Nelu dostat na Dětskou psychiatrickou kliniku ve Fakultní nemocnici v pražském Motole, kde začala přemýšlet o své budoucnosti.

Seznámila se tam se skupinkou holek s obdobnými problémy, které jí začaly podporovat v touze napsat knihu. Ne nutně přímo o jejím děsivém životním příběhu, ale přiznává, že se tím nechala inspirovat.

"Asi bych knihu Vada v systému ani nedopsala, kdyby mě na psychiatrii mé kamarádky nepodpořily tím, že se o moje neustálé povídání o knize vážně zajímaly. Ale co se týče mého životního příběhu v knize, tak asi jsem ji použila jako deníček. Hlavní postava sdílí mé pocity, myšlenky a chování v mnoha ohledech. Například výbušnost, rychlé změny nálad nebo přílišné přemýšlení nad nepodstatnými věcmi," přiznává Nela pro Aktuálně.cz.

Té po sebepoškozování zůstaly hluboké jizvy na rukou, které jí stále připomínají, jak byla na dně a jak je snadné se tam zase dostat, když nebude své černé myšlenky řešit s odborníky. 

Má novou životní náplň

Napsat knihu byl její sen už od malička. Někdy v sedmi letech, když ještě ani pořádně neuměla psát, sepisovala pohádky do sešitu. Čtenářům by chtěla hlavně dodat pocit, že dokonalost není podstatná. Nejdůležitější je se umět vzchopit a něco se sebou dělat.

"Nikdo z nás není perfektní a hlavně - lepší někomu říct o svých pocitech než čekat, až to skončí. Že vždycky se najdou chyby, jak v nás, tak v lidstvu, které se snaží být perfektní," dodala s tím, že jestli se povede v předprodeji prodat dostatek knih, její prvotina nakonec vyjde v prosinci pro další čtenáře.

Ráda by i svým příběhem pomáhala psychicky nemocným lidem. Sama se cítila ztracená, na vše sama. Když prosila rodiče, aby jí našli odborníky, naráželi na systém, který byl přeplněný, a na lékaře se čekalo dlouhé měsíce. Poukazuje na to, že jsou i jiné způsoby pomoci, které mohou lidé využít, když se cítí v koncích.

"Hlavně aby to někomu řekli. Hrozně to pomáhá, a pokud nemají nikoho, vždycky jsou tu organizace jako linka bezpečí nebo linka první psychické pomoci. A pokud se bojí svěřit nebo prostě neví jak to říct, ať alespoň vnímají svět. Zní to divně, já vím, ale od té doby, co si všímám těch malých detailů (třeba když včela sedí na květině, když prší, a já si uvědomím, jak je ten svět skvělej, nebo když prostě dýchám, a já vím, že to má svůj smysl), jsem o něco šťastnější. Protože vím, že to všechno má nějaký smysl. Ale k tomu asi člověk musí dospět," radí studentka. 

Podle ní je první krok k pomoci si nechat pomoc. Až si člověk uvědomí, že tu pomoc chce, to je ten nejtěžší a nejdůležitější krok. Doporučuje zkoušet nové věci, koníčky, cokoliv, co vás zabaví. Hlavně se ze všeho nehroutit a snažit se v životě jít dál, i když se to občas zdá být nemožné.

"A něco ode mě: jsi hrozně silná osoba, i když to teď možná nevíš!" uzavřela vyprávění. 

Kdybyste se cítili jakkoliv psychicky na dně, na nic nečekejte a volejte odborníkům. Vše se dá řešit, jen na to nebýt sám.