Tvrdý výcvik ji neminul, ačkoli působila na pozici personalistky. "Služba u výsadkářů je náročná podle zařazení, ale vševojskové požadavky jsou vždy stejné. Například seskoky musí plnit každý voják od kuchaře až po velitele pluku," vysvětluje Simona Mužátko.

Rozhodnutí stát se výsadkářkou nepřijalo její okolí jednoznačně. "Nejbližší rodina nebyla úplně nadšená, měli strach. Maminka mě vždy podpořila, i když měla obavy, dělá to doteď a jsem jí za to moc vděčná," popisuje reakce svých blízkých. Zatímco někteří známí projevili uznání, našli se i tací, kteří v její schopnosti uspět nevěřili. "Někdo hned říkal, že nemám šanci se tam dostat, ale to byla doslova voda na můj mlýn," dodává Simona s úsměvem.

Výzvy "mužského světa"

Fyzické nároky služby u výsadkářů jsou jedny z nejvyšších v rámci celé armády, mimořádnou výzvu představují nejenom pro ženy. "Žena musí mít nadprůměrnou fyzičku, aby se vyrovnala průměrnému muži. A když se jim vyrovná, tak to ještě ke všemu většina z nich špatně nese," říká Simona otevřeně o realitě služby v převážně mužském prostředí.

Pro představu, přijímací řízení k výsadkářům pravidelně nedokončí asi polovina uchazečů. A to už jsou ve velké většině fyzicky nadprůměrně zdatní lidé. "Je to náročné fyzicky i psychicky. Nejde jenom o to mít sílu a výdrž," říká Simona. Účastníci výběrového řízení jsou kromě běhu s kládou, s těžkým batohem, s nosítky s raněným a dalších silových a vytrvalostních disciplínách vystaveni dva až tři dny minimální možnosti spát a celou dobu jsou pod dozorem lékařů a psychologů. Ti si v průběhu vytipovávají psychicky odolné jedince, lidi vhodné pro velicí pozice a lidi třeba fyzicky silné, ale psychologickým profilem nevhodné pro službu u výsadkářů.

Limity pro muže i ženy jsou stejné - člověk musí být schopen například stokilového zraněného kolegu odtáhnout desítky metrů do bezpečí, a to samozřejmě bez ohledu na pohlaví.

Simona tímto nekompromisním sítem jako jedna z mála žen prošla, s předsudky se ale přesto setkávala pravidelně. "Na to by mi prsty na rukou nestačily, kolikrát se to stalo," přiznává. Zpočátku podle svých slov cítila potřebu dokazovat, že si své místo zaslouží, postupem času ji to však přešlo. "Uvědomila jsem si, že nejlepší odpovědí na pochybnosti je kvalitně odvedená práce," říká Simona.

I po zvládnutí přijímače je fyzická náročnost služby enormní. "Padák včetně záložního něco váží (cca 15 kg), pak se většina seskoků provádí s materiálem, to je kolem 20 kg, když pak foukne špatně vítr a nesete to z plochy třeba 800 metrů, docela se to pronese. Tahala jsem víc než polovinu vlastní váhy," popisuje náročnost výcviku. Prý hlavně díky tomu, že sportuje od dětství, byla schopná tyto nároky zvládat.

Každodenní realita výsadkářky

Jako ve většině zaměstnání existují více a méně oblíbené části. "Jednoznačně nejzábavnější jsou seskoky, především ty do vody nebo na nějakou novou doskokovou plochu," nadšeně popisuje Simona a dodává, že "u výsadkářů se hlavně člověk chce udržovat v dobré kondici, pak jsou pro něj fyzické úkoly snazší. Třeba přesuny s materiálem jsou hodně náročné a pro kluky na komandech (bojové jednotky, velikostí ekvivalentní rotě, ovšem mírně početnější a s větší funkční samostatností, pozn. red.) je to téměř denní chleba, když drilují třeba taktiku."

Mezi její oblíbené činnosti patří vše spojené se sportem - speciální tělesná příprava zahrnující lezení a boj zblízka, výsadkové hodiny i balení padáků. Na druhou stranu, jako personalistka musela zvládat i administrativní úkoly. "Nejtěžší pro mě bylo vše skloubit dohromady ještě se soukromým životem a studiem VŠ," vzpomíná. Mezi méně oblíbené povinnosti řadí velké porady s velitelem nebo třeba chemickou přípravu.

Simona zažila i krizové situace. "Jednou při nočních seskocích jsem špatně viděla osvětlený rukáv, který ukazuje směr větru. Špatně jsem vyhodnotila situaci a přistávala jsem po větru, takže měl padák mnohem větší rychlost a dopad byl docela tvrdý," popisuje jeden z nebezpečných momentů své kariéry. Zachovala však klid a dopad zvládla bez zranění. "Vše dopadlo dobře, ale tak vysokou tepovku jsem asi nikdy neměla."

Skloubit náročnou vojenskou službu s osobním životem není jednoduché, ale podle Simony je to možné. "Skloubit jde všechno, když je vůle. Občas je to náročné a sebere to hodně sil, hlavně když pak jsou děti, ale není to nemožné," říká. Zdůrazňuje důležitost podpory a pochopení ze strany partnera. Zároveň přiznává, že dnešní bezpečnostní situace po ruském vpádu na Ukrajinu je diametrálně odlišná od doby, kdy sama začínala. "Při mém vstupu do armády nebyla situace tak vyhrocená. Věděla jsem, že ta možnost jít do války tady je, ale přišlo mi to tehdy v nedohlednu."

"Až po začátku války jsem si plně uvědomila rizika, která s sebou tahle situace nese. Největší obavu mám o syna, asi jako každá matka o své děti." Možnost vyjet na zahraniční misi před válkou na Ukrajině nakonec nevyužila právě kvůli plánování rodiny, což dnes hodnotí jako špatné rozhodnutí. "Nic by mi neuteklo a přišla jsem o cennou zkušenost," zamýšlí se s odstupem času.

Pohled na ženy v armádě

Simona má na roli žen v armádě jasný názor. "Nemyslím si, že by to bylo o pohlaví. Ale jsou funkce, které ženám sedí lépe, například spojař nebo administrativa," říká. Zároveň ale dodává: "Můj názor je, že na komando (bojové jednotky 43. výsadkového pluku, pozn. red.) by ženy chodit neměly, narušuje to konzistentnost a chod jednotky. Určitě bychom našly holky, které by to zvládly, ale tohle fakt nechte chlapům."

Na druhou stranu vidí velký potenciál pro ženy v jiných částech armády. "Na štábu nebo u zabezpečovací části mají dveře dokořán otevřené a doufám, že šikovných holek tam bude jen přibývat," dodává optimisticky. Začátek války a narození syna Simonu také motivoval k angažmá v dalších projektech, jako je "příprava občanů k obraně státu", neboli POKOS.

"Naším hlavním cílem je rozšířit problematiku obrany státu a související témata mezi mládež a občany srozumitelným a snad i zábavným způsobem. Neděláme nábor, ale osvětu o obraně našeho státu. Ukrajina není tak vzdálená a riziko tu prostě je," vysvětluje smysl svého aktuálního poslání.

Pro ženy, které zvažují podobnou kariéru, má Simona jasný vzkaz: "Pokud to nezkusí, nikdy se nedozví, zda na to mají. Radši selhat, než si to pak jen vyčítat." Zdůrazňuje také, že jedno selhání ještě nic neznamená, pokud se člověk poučí a pracuje na svých slabinách.

Služba u výsadkářů podle ní vyžaduje odvahu a odhodlání. "Nebude to na začátku procházka růžovým sadem, bude to stát hodně sil a odříkání, sáhneš si i na dno, ale když si pak poprvé skočíš a nasadíš červený baret, budeš ráda, že jsi do toho šla," motivuje potenciální zájemkyně.