Skutečnými událostmi inspirovaný film poodkrývá v tuzemsku nepříliš známou kapitolu 2. světové války. Prostřednictvím tragického příběhu Hilde Coppiové (1909-1943) připomíná činnost německé protinacistické skupiny, kterou Abwehr posléze pojmenoval Rote Kapelle (Rudá kapela).

Tato rozvětvená síť v zásadě samostatně fungujících odbojových buněk se zaměřovala na konspirační operace v okupovaných zemích Evropy, ale především v Německu. Po čtyřech letech existence byla v srpnu roku 1942 zlikvidována. Její členové byli popraveni, nebo skončili v koncentračních táborech.

V Západním Německu na ně bylo až do znovusjednocení obou republik zcela neoprávněně nahlíženo jako na zrádné špiony sloužící Sovětskému svazu. V bývalé NDR byli - rovněž nepatřičně - naopak glorifikováni jako komunističtí mučedníci. V takto ideologicky zkresleném duchu se neslo například východoněmecké filmové drama KLK an PTX - Die Rote Kapelle z roku 1971, v němž se postava Hilde Coppiové rovněž objevila.

Obrácený tok času

Režisér Andreas Dresen ve svém novém filmu, který se od čtvrtka promítá v českých kinech, sleduje její poslední měsíce života. Přestože těhotná Hilde i její milovaný manžel Hans čelili neustálé hrozbě prozrazení, oba v roce 1942 prožívali krásné léto. Na jeho konci však byli - stejně jako další členové buňky - zatčeni a uvězněni.

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se pohybují směrem vpřed i vzad. Ústřední dějovou linku tvoří pobyt Hilde v ženské věznici Barnimstrasse. Tvůrci chronologicky sledují její výslechy, obtížný porod, náročnou péči o kojence, soud i popravu. Ponuré scény, ponořené do šedomodrých vězeňských interiérů, se přitom kontrastně střídají s jasným letním světlem zalitými flashbacky. Ty nepřibližují pouze podvratné akce skupiny, ale především "volnočasové" aktivity jejích členů.

Andreas Dresen v těchto pasážích experimentuje s obráceným tokem filmového času. Vidíme, jak se rodila láska mladé ženy k jejímu budoucímu manželovi a v důsledku toho i její zapojení do odboje, jednotlivé scény jsou však řazeny pozpátku. Sekvence přibližující první bezstarostné setkání Hildy a Hanse se tudíž odehrává až na úplném konci filmu, kdy diváci už vědí, co bude za několik měsíců následovat.

Režisér se od prvních minut vyhýbá explicitnímu zobrazení násilí. Muži, kteří Hilde přijdou zatknout, když sbírá jahody na zahradě, nejsou žádné surové gestapácké stvůry v kožených kabátech. Vypadají spíše jako státní úředníci, kteří "jen" plní svoji povinnost.

Také další zástupci Třetí říše, s nimiž se Hilde dostane ve vězení do bezprostředního kontaktu - ať již to je lékařský personál, anebo "její" bachařka - se nechovají jako bestie. Naopak se u nich opakovaně projevují překvapivé, byť ne vždy zcela uvěřitelné záblesky empatie, ba přímo milosrdenství.

O to drtivější je ale závěr filmu. Je známo, že několik desítek zatčených členů Rudé kapely bylo sťato gilotinou. Přestože je osud Hilde Coppiové tedy nezvratně daný, scéna její popravy v berlínské věznici Plötzensee je šokující. Neobsahuje žádné drastické záběry, děsivé však je, s jakou rutinou a rychlostí hromadná exekuce probíhá.

Odboj zrozený z lásky

Andreas Dresen se narodil v bývalé NDR, a zřejmě proto odbojářům nestaví žádný oslavný pomník, jak to činili východoněmečtí komunisté. Vykresluje je jako "obyčejné" mladé lidi a soustředí se na jejich každodenní život. Zaměřením na jejich vztahy, ale i slabosti, může drama v retrospektivních pasážích vzdáleně připomenout český televizní film Operace Silver A.

Tvůrci sledují muže i ženy, jak kempují u jezera, jezdí v sajdkáře nebo se vášnivě milují. Jejich činnost, zahrnující distribuci letáků, psaní dopisů rodinám vojáků Wehrmachtu, vysílání radiových zpráv či vylepování protinacistických hesel v ulicích Berlína, občas působí spíše jako vzrušující špionážní hra. Navzdory určité "idealizaci" života ve Třetí říši však tvůrci jejich protihitlerovské aktivity neznevažují a krutost režimu nerelativizují.

Jelikož odbojáři pocházeli z různých společenských vrstev a měli odlišné politické názory, ve filmu nejsou nijak formulovány motivace berlínské buňky Rudé kapely. Dokonce v něm ani jednou nezazní její název. Výrazně levicová až komunistická orientace je však ze slov některých jejích členů zřejmá.

Patrná je i jejich mladistvá bezelstnost - jako by si ani plně neuvědomovali rizika, která podstupují. Když se Hilde během soudního procesu ptají, proč velezrádnou činnost podporovala a nenahlásila ji, mladá žena odpoví: "Protože miluji svého manžela."

Režisér k neúprosnému sledu událostí přistupuje s až strohou věcností, čímž se brání nepatřičnému sentimentu a patosu. Nebylo by to však možné bez mimořádně intenzivního výkonu čtyřiatřicetileté herečky Liv Lisy Friesové, která je v tuzemsku známá především z kriminálního retro seriálu Babylon Berlin.

Jedna z nejlepších současných evropských hereček své generace hraje Hilde Coppiovou jako tichou a plachou mladou ženu, které v bezvýchodné situaci dodává sílu její mateřství. V jejím podání to není žádná neohrožená amazonka, která by dokázala během výslechů odolávat tlaku, jemuž je vystavena.

V hereččině tváři se zrcadlí široká paleta emocí. Nebývale realisticky či spíše až naturalisticky působí například téměř tříminutová scéna porodu ve vězeňské ošetřovně. Liv Lisa Friesová se v této sekvenci zřejmě musela dotknout svých fyzických limitů.

Příběh "náhodné" diverzantky, kterou do protinacistického odboje přivedla láska, překračuje hranice válečného dramatu. Vybízí diváky přemýšlet, jak nesmírně důležité - a zároveň obtížné - je zůstávat věrný svým ideálům a i v extrémních situacích si zachovávat lidskou důstojnost a mravní integritu.