Shakespearův Othello je vojevůdcem ve službách Benátské republiky, má sice jinou barvu kůže, ale jako žoldák vydávající se pod jejími barvami do války s Turky se pro věc docela dobře hodí. Etnická a náboženská jinakost hlavní postavy byla pro autorovy současníky, ale i řadu dřívějších inscenátorů závazná a leckdy pro výklad i provedení určující. Othellova tvář, kterou si musel herec ztvárňující hlavní figuru načernit, jen zesilovala závist jeho bílého náměstka Jaga. S tmavým make-upem hrál na Pražském hradě hlavní roli ještě Michal Dlouhý v inscenaci Petra Kracika v roce 2006.

Společensky a profesně úspěšnější, avšak rasově nevyhovující barbar, který se navíc ožení se sobě zcela oddanou krásnou Desdemonou, je rozbuškou pro Jagovu nenávist, z níž se rodí ďábelský plán pomsty a likvidace. Dnes se představitelé Othella (a nedělá to ani Robert Mikluš na Hradě) nelíčí ani jinak nemarkýrují mimoevropský původ. A to i když hodlají s tématem rasismu výrazně pracovat.

Nosným se může jevit ve hře i motiv války. Othello vyráží bránit Kypr proti Turkům. Dříve než dojde ke střetu, však bouře rozežene turecké loďstvo, tudíž zdánlivě není důvod bojovat. Hra se dále soustředí na osobní konflikty v rámci komunity a ty společenské nechává stranou. Ovšem závisí na inscenátorech, zda potenciální vojenské nebezpečí nevnesou alespoň do druhého plánu, jako to udělal například Michal Lang ve své inscenaci v Divadle pod Palmovkou v roce 2014. Dění situoval na vojenskou základnu a napříč příběhem posílil militaristické prvky.

Ani Othello Jana Veselého v této scénické verzi neměl černou pleť, zato však bezmála dva metry a mariňácký světlý flaušový plášť. O rok později se v rámci Letních shakespearovských slavností na Bratislavském hradě premiéroval Othello Michala Vajdičky, reprízovaný i v Praze. Jeho čtení Shakespearovy hry se soustředilo výhradně na omezený okruh šesti aktérů, a tedy semknuté drama lásky, nenávisti a žárlivosti. Na rampě mezi diváky téměř bez dekorací a rekvizit se oslavovala drobnokresebná herecká práce v čele s Jozefem Vajdou, dalším nenalíčeným Othellem.

Veterán Othello, Desdemona bez hloubky a čertík Jago

Devětatřicetiletý Braňo Holiček s hned dvěma dramaturgy Tomášem Jarkovským a Janem Tošovským se nechtěl vydat ani jednou z naznačených cest. Nevypráví soukromý příběh vztahových peripetií, z jejichž jádra vyrůstá démonické zlo, ani obraz společenských a názorových jinakostí rozdmýchávajících vzájemnou nenávist. Shakespearův text ho provokuje k různým asociacím a nápadům napříč médii, styly a žánry, které však nedokáže usměrnit do jednotného tvaru a konkrétnějšího sdělení. Inscenaci otevírá chvatně (a jakoby jevištně) mimoděk provedenou neoficiální svatbou Desdemony s Othellem. Děje se tak ještě v Benátkách, neboť několikaúrovňové lešení (jako hlavní scénografický prvek podle návrhu Nikoly Tempíra) zdobí trochu nadbytečně textilie s namalovanou fasádou domu a označením Ducale, tedy dóžecí palác.

Desdemona s háčkovaným bílým šátkem na hlavě a šedivým kabátkem zakrývajícím tylové svatební šaty je stylizovaná do nenápadné dívky. Zato Othellův plášť zdobí od začátku vyznamenání a válečné kříže. Markantní je také jeho tmavé tetování po celém krku a jedné ruce. Těžko říct, jestli jde o znak ve hře uváděné etnické jinakosti nebo pouhé reziduum profese placeného válečníka, jelikož tetování je v evropském kulturním kontextu spojováno právě s vojáky. Než jako aktivně sloužící se však Othello Roberta Mikluše chová a vypadá jako veterán dávající od začátku na odiv své epolety. Kondice je ta tam, vyrýsovaná žebra minulostí, tělo přestává plnit své dřívější funkce.

O to více zarážející je, že právě takového Othella si bere dokonce proti otcově vůli mladá, vnadná Desdemona Sary Sandevy. Herečka svou postavu buduje zejména vnějškovými prostředky, místo aby jí dala hloubku a uvěřitelnou míru emoce. Její projev zůstává u plochého sdělování textu, do něhož se s podobnou mírou zoufalé nepřesnosti snaží zapojit pohyb po scéně. V kontextu ostatních kolegů a vůbec profesionálního divadla je takový výkon na pováženou. Absurdní je, že za jejími zády se ve vedlejších dějových plánech a rolích vyskytují herečky neméně zvučných jmen, avšak zcela jiných kvalit, jako jsou Barbora Bočková coby Jagova žena Emilie, a zejména alternující trio Marta Dancingerová, Beáta Kaňoková a Hana Kusnjerová dělící se o roli Biancy.

Jago Jana Ciny (v alternaci s Vojtěchem Vodochodským) více než démonického zloducha připomíná čertíka z krabičky, který vyskočí, zastříhá růžky, záškodnicky se uchechtne a zase běží spřádat další intriku. Chundelatý bílo-šedivý svetr, do něhož ho kostýmní výtvarnice Anna Forstová oblékla, k tomu zavdává jasný důvod. Přičemž sám Cina si během inscenace několikrát rukama zamává nad hlavou a v legraci za doprovodu tohoto gesta zablekotá. Výstřednost mu dodává šedivě-bílá vlasová úprava a výrazně nabílené obočí. Tím jsou obdařeni i ostatní Benátčané. Autoři se tak pravděpodobně snaží dohnat citovaný rozdíl mezi ústředním Maurem a zbytkem jeho bílé kohorty.

(Ne)vědomky tak zapříčiní i jistou grotesknost celku, kterou posiluje někdy až zbytečně mělký situační humor. Jako když dorazí na scénu představitel Roderiga Antonio Šoposki v ohromné krabici s nápisem "human being" nebo když stárnoucí vrnící pardál Othello s rukama animujícíma drápy divoké kočky po jevišti nahání svou vyvolenou. Desdemonin otec Brabantio Jana Hájka vypadá s rozčepýřenými nabělenými vlasy a hustým obočím, v podvlíkačkách a umolousaném županu jako směšný klaun, jen bez červeného nosu. Shakespearova dramatika, komediální či tragická, v sobě vždycky nese opačnou náladu, je ale ošemetné, když se inscenátoři snaží původně dominantní žánr na sílu překódovat.

Světelné meče ze Star Wars i elektrohudba

Výrazný a zcela jiný odkaz do inscenace vnáší použití světelných mečů ze sci-fi ságy Star Wars. Jejich barvy se mění tak rychle, že lze těžko odhadnout, jak precizně se jejich uživatelé drží definice světlé a tmavé strany síly. Nebo že by se jimi inscenátoři opět vyrovnávali se světlou a tmavou pletí postav? Spíš je používají jako jednu z atrap svého karnevalového reje. Ten vrcholí v momentě, kdy připlouvá Othello a zjišťuje, že důvod k boji byl díky bouři zažehnán. Na lešení se v rytmu elektro hudby svíjí všichni přítomní ve zvířecích maskách, jako by se nedopatřením přenesli z nějaké bizarní klubové párty.

Obrazu předchází přímá citace z jiné Shakespearovy hry, Bouře: "Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem." Ta ovšem z dramaturgického hlediska (kromě přímé asociace vzpomenutého přírodního živlu) do inscenace nevnáší zhola nic kromě ústřední melodie, psychedelického opusu Riders on the Storm od Doors. Inscenace mezitím v průběhu několika obrazů ztěžkne a spolu s žárlivostí nahlodaným, běsnícím Othellem, i pohotovým našeptávačem Jagem přidává na naturalismu. Dojde na sérii rdoušení. Jago ve strachu z vyzrazení pravdy o šátku škrtí svoji ženu Emilii tak, že jí na hrdle zůstanou viditelné stopy. Othello s Jagem se vzájemně berou pod krkem, pán si na svého pobočníka dokonce přináší oprátku, do které ho bez skrupulí, i když v žertu, zavěsí. Finální Desdemonina vražda má extrémní délku a neobvykle využívá celý hrací prostor včetně schodišť spojujících první a druhé patro lešení.

Bohužel motivovaného jednání, natož plynule se prolínajících situací, je v inscenaci na Hradě pomálu. To je důvod, proč v Othellovi výrazně nezaujme žádná z hereckých kreací, a to i přesto, že většina zaangažovaných jsou jinak vynikající umělci. Většinu první části se herci poměrně civilně přemísťují po konstrukci, a teprve když zaujmou na konkrétním místě kýžený postoj, začnou hrát. Tento nešvar odpadá po přestávce, kdy padne tma, tudíž na herce je vidět jen ve světle reflektorů, a také přibude statických obrazů. Roderigův pokus zabít Cassia, při kterém je zraněn, a nakonec Jagem usmrcen, je realizován coby divadelní komiks. Rychlým světelným střihem a přeskupením postav v situaci vzniká dojem jednotlivých malovaných panelů.

Novinka Letních shakespearovských slavností (zvláště po loňském úspěchu Marné lásky snaha) zůstala daleko za průměrem, jaký by akce plenérového, byť mainstreamového typu divadla měly mít. Chybí jí řemeslné dovednosti, povědomí o zásadách činoherního divadla a práce s pevným dramatickým textem. Teprve po elementárním zvládnutí těchto disciplín je možné myslet na nadstavbu, jako je asociativní výklad či textové reference jiných médií a poetik. A je to vůbec v případě Shakespearova imaginativního jazyka a silného sdělení potřeba?