V Karlových Varech se rok co rok debatuje o českém filmu na všech úrovních - od oficiálních setkání producentů s politiky po neformální a ne tak střízlivé klábosení na četných večírcích. Vloni se na festivalu objevil jiný typ zpovědnice. Do pokoje v horním patře hotelu Thermal postupně přišlo 29 zástupců a zástupkyň (převážně) české audiovize, aby se zamysleli nad tuzemskou kinematografií. Vznikl dokument Projekt český film, který se ve Varech promítá letos. Vzápětí jej do distribuce uvede společnost Aerofilms.

Za projektem realizovaným ve spolupráci s festivalem stojí producenti Marek Novák a Mikuláš Novotný. Inspirovali se filmem německého režiséra Wima Wenderse. Ten se v osmdesátých letech během festivalu v Cannes zeptal desítek osobností světové kinematografie, zda je film na pokraji zániku. Nad jeho otázkou se ve filmu Pokoj 666 (1982) zamýšlejí Michelangelo Antonioni, Rainer Werner Fassbinder, Jean-Luc Godard nebo Steven Spielberg. Statická kamera, stejný prostor pro všechny, nulové režisérské zásahy. 

O čtyřicet let později stejnou metodu použila francouzská režisérka Lubna Playoust v dokumentu Room 999 (2023). Ta se na stav svého uměleckého odvětví ptala například Davida Cronenberga, Claire Denis nebo Lynne Ramsay. V nynější české variaci promlouvají Jan Hřebejk, Zuzana Kirchnerová nebo Marek Najbrt. Místo věštění, zda kinematografii v digitálním věku čeká brzká smrt, ovšem nabízejí kolektivní výpověď o české duši.

Otázka, kterou Novák s Novotným položili každé oslovené osobnosti, je jiná. Míň apokalyptická, zdánlivě nevinnější: "Co je českého na českém filmu?" V kontextu aktuálního dění, kdy se řeší pracovní podmínky, financování nebo udržitelnost, se podobný dotaz nezdá být tak relevantní. Ukazuje se ale, že může podněcovat k cenným úvahám.

Skoro třicet filmařů a filmařek různého věku, zaměření a rozpoložení má vždy 3 minuty, aby nabídli svůj úhel pohledu. Někdo odpoví pár větami, někdo má menší přednášku. Beata Parkanová zazpívá kus Masarykovy oblíbené písničky Ach synku, synku… Kamera se za celou dobu nepohne. Jediná proměnná je člověk, který právě vstoupil do místnosti. Někdo se posadí do připraveného křesla, někdo neklidně popochází nebo se stává sám sobě režisérem a hledá ideální pozici v záběru. 

Tvůrci prozradili, že do samotného natáčení sice nijak nezasahovali, ale přemýšleli pak nad střihovou dramaturgií - jak za sebe jednotlivé výpovědi poskládat, aby na sebe reagovaly, navzájem se doplňovaly, nebo si naopak odporovaly. Není tak náhoda, že jedním z prvních hostů je dokumentarista Martin Dušek, který v úvodu spekuluje, jestli nejde o "nějakej prank". Jde o výstižné zahájení úvahy o identitě českého filmu, potažmo českého národa. 

Právě schopnost dělat si ze sebe legraci a neochota brát něco vážně, jsou nejčastěji zmiňovanou charakteristikou českého filmu. Režisér a vedoucí katedry režie na FAMU Bohdan Sláma označuje humor za jedinou metodu k odhalování naší povahy. Podobně se režisér Tomáš Pavlíček domnívá, že "pro českou kinematografii je příznačné hledání pravdy skrz humor".

"Jsme národ Švejků", shrnuje režisér a producent Petr Jákl, který si zároveň pochvaluje, že v Česku na rozdíl od Ameriky ještě lze dělat nekorektní humor. "Švejkovství je to nejhorší na Česku", myslí si kontrastně Jiří Mádl, který na karlovarském festivalu vloni zazářil s Vlnami, střiženými spíš po vzoru amerických velkofilmů než českých tragikomedií - hodně patosu, málo nadhledu. 

Mádl zmiňuje také další opakovaně uváděný znak české filmové tvorby - jistou shovívavost. Jsme spíš pohodlní, máme rádi svůj komfort, nechceme moc vybočovat, shodují se s ním další oslovení. Projevem tohoto konformismu, uzavřenosti do sebe je ale podle mnohých respondentů paradoxně také to, k čemu se ve Vlnách uchýlil Mádl - útěk do minulosti. Namísto aktuálních kauz se vypořádáváme s již vyřešenými historickými konflikty. 

Mladší generaci zastupuje i režisér Šimon Holý. Ten v českém filmu identifikuje dva proudy. Jeden se vyznačuje zmíněnou pohodlností, druhý odvahou, chutí experimentovat. Problém podle Holého spočívá v tom, že se neprotínají. Zástupci různých přístupů nedovedou vést konstruktivní dialog. S tím částečně souvisí poznámka Matěje Chlupáčka o toxicitě tuzemského filmového prostředí, kde není vždy snadné a bezpečné vyjadřovat své názory.

Inspirativní hledisko přinášejí tvůrci mající od konceptu češství větší odstup. Dužan Duong, který má v programu letošního karlovarského festivalu svůj celovečerní debut Letní škola 2001, sice vyrůstal v Česku, ale narodil se v Hanoji. Vůči škatulkování filmů podle národnosti se vymezuje. V časech globalizovaného zábavního průmyslu jde o logický postoj. Obdobně slovenská filmařka Mira Fornay varuje před nebezpečím národnostních stereotypů.

Jiným způsobem záludně přímočaré otázce vzdoruje i Marie-Magdalena Kochová, autorka vnímavého dokumentu Ta druhá. Tříminutový prostor využívá nikoliv k úvaze nad českostí českého filmu, ale k ódě na mladé tvůrce, kteří se navzdory všem systémovým překážkám nepřestávají snažit uplatňovat svůj talent. Stejným směrem míří postřeh Jitky Rudolfové, podle níž producentům a televizím chybí "odvaha překročit hranice konvencí".

Poslední slovo patří kameramanovi a režisérovi Ivanu Vojnárovi, který v českém filmu působí zřejmě nejdéle ze všech oslovených. "Češi jsme proto, že jsme velmi průměrní", prohlašuje rezolutně. Nejlepší české filmy podle něj točili Passer, Forman a Papoušek. Nepřímo tím navazuje na verdikty Ondřeje Provazníka a Jiřího Mádla, kteří ve svých výstupech konstatují, že komedie sice v Česku máme rádi, ale už je neumíme tak jako dřív.  

"České mě obklopuje celý život a někdy jsem rád a někdy jsem strašně nas*anej," zakončuje Vojnár. Ambivalence jeho slov vystihuje celý film, který není přehledovou zprávou o české kinematografii, diagnostikou jeho stavu. Neprezentuje velká čísla, dlouhodobé strategie a sebevědomé pravdy zabalené do hezkých frází, jak jsme z Varů zvyklí. Jde o autentickou koláž sebereflexe, pochybností, ironie, frustrace a opatrného optimismu. 

Zatímco Wim Wenders zachytil strach z toho, že film umírá, projekt Marka Nováka a Mikuláše Novotného ukazuje, že český film žije. A jakkoli se při své existenci možná vyhýbá ostrým hranám, miluje sebeshazování a bojí se vyčnívat, zároveň v sobě evidentně nosí neklid a touhu po změně. Možná tedy neví, kam míří, ale aspoň se nebojí ptát, kdo vlastně je. Což je - nejen pro film - dobrý začátek.