Stal jste se jedním z ambasadorů tohoto olympijského projektu. Kudy vedla vaše cesta k této pozici?

Byla celkem jednoduchá. První kroky na ní udělal kajakář Jířa Prskavec po olympiádě 2016 v Riu. Projekt se mi líbil, sledoval jsem ho v jeho činnosti, hodně věcí mi prozradil, a tak v roce 2021 po olympiádě v Tokiu jsem se o tento sportovní život s dětmi začal také zajímat. Byl jsem rád, že je různé pohybové aktivity bavily, a tak jsem přišel s nabídkou, že bych v této práci častěji rád pokračoval. A tuto mou nabídku olympijský výbor přijal. Projekt má termíny podzim a jaro, kdy já mám programu hodně závodů, a tak jsem se loni mohl zúčastnit zatím jen šesti akcí.

Můžete olympijský víceboj aspoň trochu přiblížit?

Má různé fáze. Od školních kol přes olympijské tréninky až po vzdělávání učitelů pomocí různých kempů. Jde především o to, aby do hodin tělesné výchovy byly zařazovány zábavnou formou různé sporty a byly do nich zapojeny ideálně všechny děti. Pokud jde o náplň víceboje, tak z disciplín jsou v něm například běhy na 60 a 1000 metrů, trojskok z místa, skok daleký, hod medicinbalem i míčkem a třeba i skok přes švihadlo a dribling s míčem.

Jaké jsou vaše poznatky ze setkání s dětmi?

Podle informací učitelů je ve všech školách hodně dětí, které mají k pohybové aktivitě dost daleko. Při školních kolech se pak rozhoduje o tom, kdo se zúčastní tréninků se sportovci, v nichž jsou na programu pohybové hry, a děti tak vystupují ze stereotypu, který znají z tělocviku. Já však už vidím jen nadprůměr. Tedy děti, které mají pohyb rády a chtějí sportovat. Jsou vždy z přítomnosti známého sportovce nadšeni. Zúčastňují se i besed, na kterých se dovídají řadu zajímavostí hlavně z olympijského sportu. Zájem je obrovský, zvláště u žáků z pátých a šestých tříd.

Které věkové období pro získání pohybové aktivity považujete za klíčové?

Mezi desátým a čtrnáctým rokem. Co se kdo v tomto věku nenaučí, tak se to v dalších letech negativně projeví. Jsem rád, že mně se to podařilo, protože dnešní doba je jiná. Já v žákovských letech neměl tolik možností, jaké mají děti dnes. V současném digitálním světě jsou neomezené a zároveň lákavé. Proto se snažím děti přesvědčovat, že pohyb je pro jejich život velice důležitý a dokonce i vrcholový sport může být zábava. Vždyť například na zahraničních cestách lze zažít spoustu zajímavého, výjimečného a získat cenné zkušenosti. Projekt to sice za svůj cíl nedává, ale chceme tím probudit vztah k pohybu a přesvědčit je o jeho důležitosti.

Podepsala se na pohybových aktivitách i covidová pandemie?

Podepsala a výrazně. Pohyb se dostal na vedlejší kolej. Právě u dětí ve  zmíněném věku vznikla obrovská ztráta, která je těžko nahraditelná a dnes je na nich hodně vidět. Jak říká Eva Jelínková, učitelka tělesné výchovy a někdejší trenérka Ester Ledecké, tak tyto postižené ročníky se na schodech brzy zadýchávají a neujdou ani pár kilometrů.

Kdo v této nepříznivé situaci může nejvíc pomoci?

Je to především na rodičích, aby jejich děti měly v nich svůj vzor. Když táta s mámou vztah ke sportu nemají, tak se to většinou přenese i na jejich ratolesti. Vrcholem potom je omluvenka od rodičů, že jejich syn či dcera do tělocviku chodit nechtějí. Když se pak děti vyhýbají pohybu i ve škole, tak je to velká rána pro jejich tělo.